Cesta na sever, ale ne na ten drsný, jen tam kde se jezdí za plážemi a relaxem. Nakládáme veškerá zavazadla a překvapivě naše Suzuki je schramstne do kufru. Ale jet jen přímou cestou by byla nuda, tak po cestě děláme pár zastávek.
První je pevnost Martello, která se nachází kousek od La Gaulette. Jedná se o typ malé obranné kruhové pevnosti. Název pochází z Korsiky, kde se tyto pevnosti stavěly na pobřeží Punta Mortella a byly součástí obranné linie.
Další zastávka je na vodopádech v Tamarindu. Jak už jsme psali není mnoho vody a ani zde to nebyl dechberoucí pohled.
A víte, že je česká stopa i zde na Mauriciu? Jedná se o Jana Palacha. Jeho jméno můžete najít ve městě Curepipe. „Svoboda bude mít své jméno v Curepipe“, tak se nesl titulek v místních novinách z roku 1969. A jako země, která se osamostatnila v roce 1968, tak to nese takový symbolický význam. Mají zde po Janu Palachovi pojmenované nádraží a nákupní galerii.
Děláme takovou krátkou procházku na vulkán s názvem Trou aux Cerfs a jedná se spící sopku. Zajímavý pohled.
A pak už skutečně jen přejezd na naše ubytování v Trou aux Biches.
Dnes máme poslední den na jihozápadě, koukáme na mapu kde máme bílé místo a tím je Saint Aubin. Tam se nachází La Vanille nature park a místní rumová destilerka.
Měl by se tam nacházet i starý cukrovar s muzeem. Ten se nám nepodařilo nalézt. Po následném hledání fotek na netu jsme zjistili, že jsme na tom místě vlastně byli. Muzeum tam není a z cukrovaru zbyly jen trosky.
A tak jsme pokračovali do La Vanille, jedná se o takové malé zoo kde prim hrají krokodýli a želvy. A že jich tu mají. Přišli jsme právě včas na krmení nilských krokodýlů. Po laně tam místní zaměstnanci posílali kuře a když už nějaký krokodýl měl zájem o svačinku a snažil se vyskočit z vody, tak mu ho zvedli do výše a měl smůlu. To se opakovalo několikrát než ho nějaký člen tlupy pořádně chytnul.
Pokračujeme se podívat na želvy. Mají je tam ve velkém výběhu. Za malý obolus si můžete koupit zelený stonek s lístky a můžete želvy krmit. Nebo je jen tak podrbat na krku. A protože se jedná o želvy obrovské, tak je to i obrovský zážitek. Jinak těch druhů co tam mají je nepočítaně.
Procházíme celou zoo a snažíme se najít každou uličku, aby nám nic neuniklo. Jedno z míst je i místní restaurace. S mottem když vy nás, tak my vás, sedáme ke stolu a objednáváme si ochutnávkový talíř s krokodýlím masem. Chuťově by to mělo být jako kuře, aspoň tak nám to tvrdí číšník. Mě to spíše připomínalo krůtí. Ale nebylo to vůbec špatné. Když jsme prošmejdili všechny uličky vydáváme se směrem na ubytování.
Po pár kilometrech zastavujeme ještě v místní destilerce a vidíme i měděný kotel kde se rum vaří. Line se z něj omamující vůně a věřím, že pokud budete u kotle delší dobu, tak i nadýcháte.
Pak už jen cesta zpět a zítra nás čeká se přemístit na sever.
Dnešní den se točí kolem tří slov Le Morne Brabant. Jedná se o čedičový monolit týčící se do výšky 556 metrů nad mořem a patří k nejfotografovanějšímu objektu na Mauriciu. Najdete ho v jihozápadním cípu ostrova. A nejlepší na něm je, že na něj vede trek.
A to jsme si nemohli nechat ujít. Přesvědčujeme našeho Samuraje, že je terénní vozidlo a po polňačce se s ním šineme k vstupní bráně. Tento nápad mělo více lidí a parkoviště bylo plné. Ještě, že máme kompaktní vůz a parkujeme ho u stromu,kde se krásně vešel.
Procházíme bránou u které má budku strážný a zapisujeme se do knihy návštěv. Z mého pohledu dobrý nápad, aspoň ví, jestli je potřeba někoho hledat. Podle tabule trek měří 3.5km a časově 3 hodiny 40 minut. To nezní špatně. Vždyť je to „jen“ půlkilometru, ovšem směrem vzhůru.
První půlka vede po takové polňačce s čouhajícími kameny sem tam protkané vyasfaltovanými kolejemi. A to cesta příjemně ubíhá. Ovšem docházíme do bodu zlomu, kde se nachází cedule, že za ní už jen na vlastní nebezpečí. To nás nemůže odradit, vždyť tam všichni chodí. Za chvíli jsme ovšem pochopili. Byly tam takové úseky, které nebyly jištěny a lezlo se po skále. Díky tomu, že se jedná o čedič, tak struktura je taková varhánková a je se za co chytit. Ano, přepínáme na pohon 4×4 a jsme rádi, že výškové metry se zvyšují. Po cestě si pomalu uvědomujeme, že stejná cesta vede i zpět. Ale proč myslet tak dopředu, na to máme ještě nějakou hodinu čas. A skutečně po cca dvou hodinách stojíme u kovového kříže, nejvyšší bod naší cesty, ale určitě to není nejvyšší bod tohoto monolit. Tam už se nesmí protože se jedná o chráněnou oblast UNESCO.
Jo, dokázali jsme to, jsme tam. Výhledy byly odměnou za tu námahu a litry potu v očích. Vidíme i podvodní vodopád. Hrátky přírody na ošálení našich smyslů. A teď už zbývala jen cesta dolů a to už byl skutečně očistec. Cesta nahoru soutěskou nebyla ještě tak hrozná jako dolů. Ale i to jsme zvládli a za necelé dvě hodiny se odepisujeme v knize a jsme opět u našeho vozítka.
Hned na začátku bych se rád omluvil za mystifikaci. Okýnka v autě otevřít jdou, ale přepináče jsou na středovém panelu. A tam jsme je opravdu nehledali.
Dnešní den jsme začali stejným směrem jako včera, do Chamarelu. Začali jsme návštěvou továrny na výrobu rumu. Naznali jsme, že je příliš ráno na degustaci, tak jsme se jen prošli uvnitř areálu. A je tam nádherně udržovaná zahrada.
Pokračovali jsme dále, abychom navštívili Alexandřiny vodopády. Není mnoho vody, tak tekl jen takový čůrek. To nás neodradilo k tomu, abychom si udělali takový krátký trek až k nim. Občas se tam vyskytla průrva s pěkným výhledem.
Po procházce opět sedáme do naší kozy a pokračujeme po silnici na východ k jezeru Gran bassin ( Ganga talao ). Jedná se o kráterové jezero, které si oblíbili hinduisté. Kolem něj si postavili chrámy, sochy…. a udělali z něj nejposvátnější místo na Mauriciu. Nemůžete ho minout, protože již z dálky na vás hledí 30m sochy. Lord Shiva a bohyně Durga. Obdivujeme velikost soch a místa, kde na vás i díky reproduktorům ze kterých se line „Óóóóm“, dýchne ta atmosféra místa. Nahlížíme do různých svatyní a jako bonus vyšlápneme pár desítek schodů až k nejvýše položené motlitebně. Po cestě potkáváme pár opiček, ale naštěstí nám nic nevzali.
Další místo na naší trase je čajová továrna Bois cheri, ale v pondělí má zavřeno. To nám nevadí, protože ve vedlejší budově asi kilometr vzdálené je ochutnávka čajů. Obsluha z nás byla trochu nesvá, protože asi jako jedni z mála jsme je ochutnali všechny. Od černých, přes ochucené až po bylinkové. Bylo jich celkem deset, ale jejich produkce je mnohem větší jak jsme zjistili v přilehlém obchodě.
Pitný režim jsme dodrželi a vracíme se zpět do La Chamarel. Po cestě ještě navštěvujeme vyhlídku Kapitána Matthew Flinderse.
Chamarel, když si tento název dáte do vyhledávače s největší pravděpodobností vám to najde vodopád a barevné duny. A to byl také náš dnešní cíl.
I když tu existuje něco jako autobusová doprava, která jezdí po celém ostrově, tak má pár takových mušek. Něco jako jízdní řád tu neexistuje a trasy také nejsou vždy stejné. Proto je jednodušší si pronajmout auto. Pan domácí nám pronajal Suzuki Espresso. Je to taková koza s automatem. Jedna taková perlička. Ti co nadávali na švihadla na oknech, tak tady to dovedli k dokonalosti. Okénka prostě stáhnout nejdou, ani kličkou ani přepínačem.
Startujeme, najíždíme do levého pruhu a vydáváme se na dobrodružnou cestu. Asi po půl hodince dojíždíme po pěkné silnici až k bráně vedoucí do parku. Nic není zadarmo a měníme rupie za lístky.
První zastávka je vodopád. Zaparkujete na parkovišti, vydáte se 50 metrů a kocháte se výhledem na vodopád. Pak se přesunete autem o kilometr dále a opět nějakých 50 metrů k dunám. Nazývají se Sedmibarevný svět ( Seven coloured earth ) a můžete zde skutečně napočítat sedm barev. Kocháme se touto hříčkou přírody.
Následuje další popojetí autem až k Ebenovému lesu. Tady nás hned zaráží málo zaparkovaných aut. Za chvíli se to vysvětluje, jedná se minimálně o dvouhodinový trek. A z toho mi máme radost, protože jsme byli trochu zklamání tím, že to není procházka, přes vodopád k dunám a dál, ale jen přesouvání autem i když ty zastávky rozhodně stály za to.
Ještě nám paní vysvětlila, že vstupenky co máme tak neplatí do lesa. Nu což, pípneme kartou a vyrážíme se podívat jak takový ebenový strom nebo dokonce celý les vypadá. Cesta stoupá vzhůru, počasí je milostivé a my nabíráme požadované výškové metry a musíme říct, že to za tu námahu stálo. A díky cedulkám na stromech už víme jak ebenový strom vypadá.
… a když se vzbudíte, tak stále sedíte v letadle. Akorát zbývají už „jen“ tři hodiny. Ve 12:35 dosedáme na runway. Pak přichází nějaké bezpečnostní nařízení a sedíme dalších 20 minut. Dále nás čeká imigrační kde si vystojíme asi 40-ti minutovou frontu a ukazujeme All-in-one form, který je zde povinný. Jedná se bezpečnostní formulář kvůli Covidu. Pak další budka, ta je mi záhadou, protože opět koukají na pas a formulář, přitom nám ho už paní předtím naťukala do systému.
I to jsme zvládli a jsme oběma nohama na Mauriciu. U východu nás čeká Ravin, to je náš pan domácí pro začátek dovolené a veze nás na ubytování. Cesta ubíhá v pohodovém rytmu, klabosíme a kocháme se. Divné je pouze to, že se jezdí vlevo. Ale není se čemu divit. Poslední kdo tu měl kolonii byla Anglie. Před nimi Francie a po ní zůstalo pro změnu spousta francouzských názvů. Oficiální jazyk je angličtina, ale francouzštinu tu poměrně často také slyšíte.
Cílová destinace pro dnešní den byla La Gaulette. Udělali jsem jen krátkou procházku, vyzkoušeli něco z domácí kuchyně a šli na kutě.
Každá dovolená začíná přesunem z místa A na místo B. A ani tato to nemá jiné. Nejlepší podmínky nám nabídla Air France. První dvě hodiny z Prahy do Paříže a pak noční let trvající přes deset hodin na letiště Sir Seewoosagur Ramgoolam. Výhodou je, že ho můžete celý prospat…..
Že se nepřipojíme ke snídani na motelu, která se podává od 6:30, jsme už od včerejška věděli, ale stejně jsme si v polospánku nastupujíc ve 4:45 do auta říkali, že by snídaně bodla. Za necelých 15 minut jsme byli na letišti a vraceli auto v půjčovně, odkud jsme vyrazili v plné polní hledat terminál D. Díky nezvykle dobré orientaci jednoho z nás jsme terminál D našli v podstatě ihned a střemhlav jsme se vrhli k frontě na odbavení. Hrnuli jsme se na začátek bludiště z pásek, jak to na letištích bývá, když tu nás 150 centimetrová brunhilda s opravdu milým úsměvem stopla s tím, že u Virgin se musíme napřed odbavit sami na kiosku, a až pak můžeme do řady. Inu proč ne, stačilo naťukat příjmení a destinaci a měli jsme oba palubní vstupenky do Sydney i Ayers Rock a k tomu slušivé šály na oba kufry se spoustou informací ve 2D kódu. Pak už jsme u bachařky s úsměvem prošli a zanedlouho po patřičném oskenování nás i zavazadel do letadla, stáli u gate 41. Zbyl ještě čas, tak já bojujíc s rýmečkou jsem hlídal naše cabin luggage a Maki se vydala jako správná outback australanka ulovit snídani. Dvě kafíčka a tousty se šunkou a sýrem, prostě dobrý lov, a za pár minut nás už nahnali do Boeingu 737 a za hodinu a půl jsme byli v Sydney. Tam jsem měli na přestup jen pár desítek minut, ale po přistání jsme zjistili, že letíme ze stejného terminálu stejným letadlem směr Ayers Rock. A tak jsme po chvilce znovu sedli do stejného letadla, které nás za tři a půl hodiny vyplivlo na místě. Ayers Rock má jednu halu, ve které je vše, co jsme potřebovali, a to sice rampu s kuframa z příletu a kiosky s půjčovnami aut. Tak jsme stihli oboje v rekordním čase a zanedlouho jsme stáli u našeho nového, skutečně čtyřkolového kamaráda z dílny Nissanu. Říkal něco jako ahoj jsem X-Trail, a my něco jako ztichni, hlavně chlaď, je tu strašný vedro.
Za deset, patnáct minut jsme byli v Outback Pioneer Hotel & Lodge Ayers Rock Resort. Pro nás bohužel jen lodge, takže cimra s klimatizací, ledničkou, dobře televizí, ale sociálka ve vedlejší budově, ačkoliv to jsme si výslovně nepřáli. Zabijte své travel agenty.
Nabírali jsme v klimatizovaném pokoji síly na večerní návštěvu Uluru, ale nakonec jsme vyrazili dříve a zajeli k Uluru na krátkou prohlídku zblízka. Jak se slunce poroučelo dolů, vyrazili jsme na sunset view point kochat se západem slunce na Uluru spolu s mnoha dalšími nadšenci. Ale prezentace se nekonala, slunce se snažilo, ale mraky tentokrát vyhráli. Vrátili jsme se zpátky na sociální ubytovnu, a zajistili si rezervaci ve zdejší nej restauraci, abychom následně ochutnali tříchodové menu, s předkrmem ze salátů, hlavním jídlem, což byl klokaní guláš po burgundsku a deserty co hrdlo ráčí, dali jsme včetně Pavlova. Pak už jsme se jen odvalili na ubikaci a prožili plnou noc. No byla plná kašle a dušení, ale to nás neodradilo od dalšího dne.
Ráno jsme se rychle zabalili, dali sbohem sociální ubikaci a vyrazili směr Kata Tjuta. Mezi prvními jsme dorazili na carpark s počátkem treku Valley of the Winds. Někteří, co už tu byli, věděli, že nemá smysl jít trek celý, tak jsme došli jen na druhý lookout Karingana a pak jsme se vydali zpět. Samozřejmě, že to byl úžasný zážitek, a i když nám počasí nepřálo, občas nás zahalili sluneční paprsky a jejich nasvícení okolní scenérie bylo dechberoucí. Přesunuli jsme se na druhý walk Walpa George, který jsme z časových důvodů dali jen do poloviny, protože před námi byla ještě cesta outbackem přes 300 kilometrů dlouhá. Pak ještě na žádost těch, co mají vždycky pravdu, jsme se vrátili k Uluru a dokončili Mala walk, který nás seznamoval se životem původních obyvatel přímo v útrobách Uluru. Mělo to docela spirituální náboj, třeba část věnovaná ženám nesměla být ani fotografována a finální point s vodopádem vyžadoval naprosté ticho. Pak už zpět na nekrátkou skoro 400 kilometrovou cestu, kterou jsme společně zvládli a přistáli na recepci King’s Canyon resort chvíli před pátou hodinou odpolední. I když jsem Maki připravoval na nejhorší v podobě ultimátně jednoduchých ubikací a společných sprch a toalet doplněných o zástupy hmyzu všeho druhu, recepční mi vypálila rybník, když pronesla „you are lucky, you have free upgrade from glamping room for the resort room with bathroom“. Takže na mastňáka s vlastní koupelnou, terasou, televizí, prostě luxus, který do outbacku nepatří. Ale někteří to přivítali. Krátce jsme pocourali po okolí a nakonec skončili na večeři v místním Carmichael’s restaurant, kde jsme ochutnali to, co tu všude nabízí v restauračních menu, a to chicken schnitzel. Upřímně nic moc, ale alespoň to byli šnicle ze stehen. Koupili jsme si v restauraci nějaká uspávadla na doma a pak na terase popíjeli a probírali všechny dosavadní úžasné zážitky, dokud nás únava nedostala.
Poslední den v outbacku jsme nehrotili, protože jsme díky předpovědi počasí věděli, že se po ránu úsvit konat nebude a je jedno, kdy dorazíme na vrchol dne, Kings Canyon Rim walk. Takže v klidu kolem deváté jsme dorazili na carpark, ještě před tím doplnili nádrž japonského plnokrevníka, a se šedou obluhou se jali vylézt více než sto metrů po úbočí kaňonu. No upřímně, celkový nedostatek spánku a stále dotírající nemoc z toho udělala až nechutné drama. Ale vylezli jsme nahoru a pak pokračovali po úžasném treku přes vrcholky kaňonu, až jsme ho nakonec celý obešli, potkali ještěrky všech druhů a užili si neuvěřitelných výhledů. Docela vyřízení jsem se doplahočili k autu a vyrazili na poslední, skoro 500 kilometrů dlouhou cestu do Alice Springs, do našeho posledního útočiště – Crown Plaza Alice Springs Lasseters. Po ubytování jsme vyrazili do centra okupovaného abroridžínci, kde jsme zhltli večeři v Confucius Palace Dumpling Restaurant, a jak název napovídá, dali jsme si dumplings. Pak jsme ještě v místní BWS shopu nakoupili malé zásoby a ty teď konzumujeme a sepisujeme tyto poslední zážitky z cest. Jo ještě snad dáme nějaké summary, ale až později, po návratu.
Tak konečně, finální cesta do Brisbane, více než 400 kilometrů znamenalo vyrazit co nejdříve, abychom toho po cestě stihli co nejvíce. Už od Modrých hor řídí Maki, protože rýmečka mi dává zabrat a v noci skoro nespím. A zvládá to bravurně a dnes měla zkoušku ohněm, a to doslova. Cesta bohužel vedla velmi častými výskyty požárů, které nebyly pod kontrolou. Že nás tyto úseky potkají, jsme věděli celkem přesně, protože jsme si na radu Ivety stáhli aplikaci Fires Near Me a ta o veškerém dění kolem požárů informuje velmi přesně. Při průjezdech oblastmi zasaženými ohněm to vypadalo jako z katastrofických filmů, především díky všudepřítomnému kouři, hasičským vozům a štiplavému zápachu, který se ale dal v pohodě eliminovat jedním tlačítkem na korejské klaviatuře. Naštěstí se nejednalo o přímý oheň, ale „jen“ hořící podloží, se kterým na pár desítkách metrů bojovalo několik hasičů, ale zasažená oblast, kterou jsme projeli, měla několik kilometrů, celkově pak jenom v této části řešili problém na 81 582 hektarech. Tak to vypadá v Austrálii, když chytne malé políčko. Nakonec, co to taky je z celkových 7 692 000 km² rozlohy.
Do Byron Bay jsme dorazili něco po jedenácté, a na souřadnicích, které jsme obdrželi od Vaška, se kterým jsme se měli setkat, jsme našli podzemní garáže obchoďáku, a když jsme zaparkovali a vyšli z garáží, stál tam Vašek, opálený, rozesmátý, naprosto v pohodě naložený. Dali jsme si všichni kávu a bezmála hodinu probírali, jak se už od začátku září má, jak se v Byron Bay žije, jak se žije tak daleko od domova a blízkých, jak mu jde studium angličtiny a co mu tato zkušenost přinesla. A shodli jsme se, že toto by měl zažít snad každý, aby poznal sám sebe a začal vnímat věci a především lidi kolem sebe. Moc se nám jeho příběh, který ještě nekončí, líbil, nechali jsme si dát pár typů na cestu a jen díky tomu, že nám zase chybělo to jediné, co si nekoupíte, tedy čas, jsem se museli velmi neradi rozloučit. Zajeli jsme se podívat na zdejší opravdu pěkný maják, ale maličké parkoviště bylo přeplněné, a tak jsme se u něho jen otočili a jeli zpátky. U prvního volného parkoviště jsme se zastavili a Maki si konečně vlezla do moře (dostala čas půl hodiny, dle parkovacích hodin), konkrétně Korálového. Já jsem raději zůstal na pláži hlídat ručník a nepokoušel své podlomené zdraví.
Další zastávkou byl Gold Coast, šesté největší město Austrálie, charakteristické pásmem mrakodrapů táhnoucích se po pobřeží, průplavovým systémem, slunečným počasím 300 dní v roce a mraky turistů a surfařů. A jak jinak se na město podívat, než z nejvyššího mrakodrapu na jižní polokouli a šesté nejvyšší obytné budovy světa, Q1 (Queensland Number One). Docela jednoduše jsme trefili podzemní parkoviště vedle budovy a krátkou procházkou stáli u vstupu, kde byli, jak jinak, dvě ohromné skupiny asiatů, které blokovali přístup k pokladnám. Vše se ale rychle vyřešilo, zprovoznili druhý výtah a zanedlouho jsme se kochali krásnými výhledy na tuto perlu Queenslandu.
Čím blíže Brisbane, tím pomaleji a ve větších zácpách, a když jsme zjistili, že dostat se na náš motel znamená projet celé Brisbane ve špičce, naše představa o večerní procházce v Brisbane vzala za své, kochali jsme se tedy jen v zácpě a na motel dorazili skoro za soumraku, a to tu máme o hodinu méně. Nakonec jsem zajeli doplnit nádrž, abychom zítra vrátili auto s plnou, a po cestě se stavili pro pizzu, kterou jsme, spolu se zbytkem tekutých zásob, zlikvidovali na motelu. Zítra vyrážíme směr letiště už na pátou ranní, takže odpadneme brzy.
Další pravidelnost příspěvků je ohrožena, protože tam kam letíme to je se spojením velmi špatné.
Nejnovější komentáře