|
|
A zase přesun blíže k Brisbane, cílem dneška byl Coffs Harbour, tedy přesně Korora, kde jsme měli ubytování v luxusním pětihvězdičkovém resortu Aqualuna Beach, v domku, kde v přízemí byla obrovská koupelna a ložnice a v prvním patře velký obývák, terasa s výhledem na moře a prostorná kuchyně, uprostřed které lezl čtyřcentimetrový šváb australský.
Cesta probíhala v pohodě, projížděli jsme i místa, kde před nedávnem hořelo a byl to dost apokalyptický pohled na ohořelé stromy a roztavené značky. Asi v půlce cesty jsme si všimli ukazatele na National motorcycle museum a to bychom nebyli my, abychom nesjeli z naplánované trasy a po pár kilometrech stáli před nenápadně vypadajícím muzeem, ve kterém nás přivítala starší paní, když zjistila, odkud jsme, jen pronesla, že i odtud tu máme exempláře a za třicet klokanských dolarů nás pustila oba na prohlídku. Už jsme viděli hodně sbírek, muzeí motorismu, ale toto byl opravdu unikát. Pár aut, spousta dobových plakátů, cedulí, pump, hraček, helem, kombinéz, součástek a hlavně přes osmset motorek z celého světa, včetně Ruska, DDR, naše Jawy i ČZety, snad všechny anglické značky minulého století, spousta italských strojů, Harley a samozřejmě nepřeberné množství strojů ze země vycházejícího slunce. Některé stroje jsou součástí původní sbírky a některé prostě majitelé buď darovali a nebo jen natrvalo zaparkovali, protože nemají to srdce je prodat. Jen čas nás donutil toto skvělé, olejem a kovem vonící místo opustit, a vyrazit za dnešním cílem cesty.
Napřed jsme ho přemlouvali, ať vleze do krabičky, že ho parchanta vyneseme ven, ale to se mu moc nechtělo, pak byl pokus o rozšlápnutí, ale ten byl také marný, neb se odehrával na koberci, nakonec klokaní šváb vzal roha pod myčku nádobí a bylo po představení. Zajeli jsme výjimečně vyzkoušet fast food v podobě Hungry Jack’s, což není nic jiného než Burger King, jen čistě v rámci zkoumání rozdílů chutí. Tady se oproti McDonalds nic nemění, chutná to stejně jako všude jinde. Po cestě zpátky jsme se stavili na recepci s popisem problému, a dostalo se nám vysvětlení, že „kákrouč“ musel přilézt zvenku a vyfasovali jsme sprej. Tím jsme vystříkali místo, kde byl spatřen naposledy, a provedli rychlý průzkum reakcí na toto místo na booking.com. No, nebyli jsme sami, těch, kterým ta potvora musela vlézt do obytných prostor zvenku byla celá řada. Nu což, tak snad nás do rána nesežerou a budeme moct konečně dojet do Brisbane.
Dnešek byl o přesunu blíže k Brisbane, konkrétně do Nelson Bay. Protože jsme včera nestihli vše v Katoomba, začali jsme ráno na čerpací stanici vedle motelu, kde jsme doplnili plnou a koupili si dvakrát Long Black a vyrazili do centra na ulici, ve které jsou výtvory streetartových umělců. Nebyla to velká ani dlouhá ulice, ale bylo to impozantní. Jasně, otisky v podobě digitálních záznamů proběhli. Pak jsme chtěli jet rovnou do Nelson Bay, protože naše zdravotní stavy v součtu se rapidně zhoršili. Já jsem se přes noc ze zdravého člověka stal naprosto nemocným, kašlajíc a nemohouc popadnout dech a u Maki již několik dní řešíme záda. Nu což, zájezd čekatelů na důchod. I přesto jsme se rozhodli nakonec stavit se ve Wentworth Falls a dát napřed jen trek k vodopádům, nakonec i undercliff walk a naběhali jsme tam čtyři kilometry úžasných výhledů.
Pak nevím, protože se řízení ujala Maki a ja průběžně odpadal, ale nakonec nás dovezla až do Nelson Bay, i přes úseky zakouřené okolními požáry. Pamatujíc si Nelson Bay osm let zpátky, čekal jsme mrtvou vesnici u pobřeží, ale světe div se, vše tu nadmíru žilo, restaurace na pobřeží i ve městě praskali ve švech, i teď, když to sepisuji, je půl jedenácté a pod hotelem to pořád žije, jen hlasitá hudba ztichla. Chtěli jsme využít nabídku hotelu a a jít do přilehlé restaurace na večeři se slevou 10% pro ubytované, ale když jsme se po čtvrt hodině dočkali jen pití a hosté, kteří přišli po nás měli už objednáno a my ne, rozhodli jsme se najíst v přístavu. Obsluha, když jsme přišli zaplatit to pití, to vyhodnotila jako jejich chybu, pití bylo zadarmo a my skončili v restauraci Gill’s Fish House + Bar, kde jsme se nežinýrovali a dali plnou porci ústřic a rybu dne, což byl mladý kanic se zeleninou. Naprosto luxusní záležitost.
V pravdě naplněni jsme vyrazili do hotelu, a po cestě nás doprovázela bouřka, která sice uronila pár deštivých slz, ale především byla impozantní v tom, jak prosvětlovala celé pobřeží blesky a zvučila hromy. Nakonec z toho dosud pořádně nesprchlo, což bychom přivítali. vzhledem k požárům severně od nás, které nás čekají zítra.
Ráno jsme se museli prodrat z východu Sydney na západ, což byl docela horor, protože doprava v Sydney je fakt výživná, ale nakonec jsme napluli na highway M4 směr Modré hory (ne ty na Moravě), tedy Blue Mountains, které leží 100 kilometrů západně od Sydney. Navigace nás razantně navedla do placeného tunelu, i když se všem Toll vyhýbáme, protože pro jednorázový průjezd jsou zbytečně drahé a vyplatí se až při častějším použití. Museli jsme zastavit a zřídit si účet na placení poplatků, jinak by nám poplatek stejně došel i s penále a pokutou z půjčovny aut.
O půl jedné jsme dorazili do srdce Katoomby, parku Scenic World, který nabízí užití si Blue Mountains dosytosti. Jak to ve Scenic world chodí jsem už popisoval, tak že se nebudu zbytečně rozepisovat. Jen shrnu naše putování, dolů lanovkou, pak procházka 2,4 kilometrů v deštném pralese, zpátky nahoru 310 metrů nejstrmější osobní železnicí na světě (úhel stoupání je 52°), která vozí turisty už od roku 1945 a prošla poslední modernizací v roce 2013 do své páté generace. Pak lanovkou 720 metrů nad Katoomba Falls s výhledem na skalní útvar Tři sestry (tedy povinnost každého fanouška stejnojmenné kapely navštívit) a samozřejmě na celé modré údolí. Následně se někteří z nás chtěli stejnou cestou, tedy prostřednictvím lanovky, vrátit a návštěvu ukončit, ale nakonec jsem se podvolil a zpátky jsme to vzali po svých krátkým trekem s výhledy do údolí, který nakonec stál za to (ale pochopte, od počátku putování máme v nohách přes 160 kilometrů a to se občas už fakt nechce).
Proč vlastně modré? Za horkých dnů jsou hory v oparu modré barvy, který vzniká vypařováním olejů z listů eukalyptů. Ale to nebyl náš případ, naše hory byly spíše šedé s minimální viditelností a to proto, že ve zdejších oblastech vydatně hoří a nejbližší požár, vzdálený šest kilometrů, zahalil celé Modré hory do kouře, který byl naštěstí jen viditelný, ale nebyl cítit. I tak jsme si nenechali zážitek zkazit. S plánem zajít si naplnit žaludky a vyrazit na další treky v oblasti Blue Mountains ve Wentworth Falls jsme vyrazili do centra Katoomby. Když jsme hledali, kde něco sníst, vydatně se rozpršelo a tak jsme se před deštěm schovali do Three Sisters B.B.Q. Chinese Restaurantu a dosyta jsme se najedli. Díky dešti jsme přehodnotili plány, zašli nakoupit zásoby a skončili pro dnešek v nedalekém motelu. Kde jsme mimo jiné zjistili, že treky ve Wentworth Falls byli pro dnešní den stejně zavřeny z důvodů požárů. Tak snad ten déšť trochu pomohl a zkusíme to zítra.
A nakonec byl hustý dým v Sydney, ale my jsme ho prospali a než jsme se dostali oblíbeným spojem do centra, bylo po dýmu, jen se nad Sydney vznášel divný opar, který bohužel vydržel až do večera. Tentokrát jsme vystoupili o něco dříve, protože jsme měli namířeno do Čínské zahrady přátelství. Kousek od zastávky na Elizabeth street jsme narazili na asijské bistro, kde nám úslužný a ochotný asiat nechal udělat Eggs Benedict i přesto, že bylo již po jedenácté hodině, a snídaně se už nedělali. K tomu obligátní káva a pak pár stovek metrů k zahradě. Relativně malá zahrada představuje naprostou oázu uprostřed Sydney, sice obklopená vysokými budovami, ale má své kouzlo, klid, stavby v typicky čínském stylu, vodopády, tůňky, skryté chodníčky, kamenná schodiště. Do toho ryby v jezírku, všudepřítomné ještěrky a ibisi. Samozřejmostí je čínská restaurace s výhledem do zahrady a komu by to bylo málo, hned za zahradou začíná čínská čtvrť.
Uklidněni zahradou jsme vyrazili do úplného opaku, Paddy’s Market Haymarket je v podstatě obrovská tržnice s kde čím, zvláště pak v hadrech a dárkových předmětech za poloviční ceny než v obchodech. Stačilo nám asi 40 minut, neutratili jsme ani dolar a šli na roh Thomas a Hay Street, kde jsme měli sraz s Ivetou, která v Sydney hezkou řádku let žije. Zašli jsme na oběd do malajské restaurace Mamak, pokecali, Iveta nám doporučila zajít si na Mrs Macquaris Point a projít si botanickou zahradu a ještě s námi zašla do Hyde parku. Koupili jsme si kafe, koukali v parku na Archibaldovu fontánu a katedrálu svaté Marie za ní, probrali. co je ještě na naší cestě dobré navštívit a čemu se vyhnout (zvláště pak požárům). Kolem třetí jsme poděkovali za milou společnost a vyrazili jsme se podívat do Galerie umění, kde se kromě stálých expozic měla nacházet expozice japonského umění. Na nás moc extravagantní a zbytečně drahá expozice, tak jsme prošli jen ostatní volně dostupné části a ve spodním patře moderního umění jsme toho už měli dost a vyrazili dále na Mrs Macquaris Point, kde je možné vidět Sydney operu a Harbour Bridge v závěsu za ní. Bohužel, díky oparu nebyl výhled ani pořízené směsi nul a jedniček dost kvalitní, ale i přesto jsme si to užili.
Cestou zpátky do centra jsme to vzali přes botanickou zahradu, našli pár roztroušených soch různě pomalovaných koal (něco jako u nás kdysi letěly krávy), vyšli na začátku Hyde parku a zamířili do shopping centra Westfield (ne toho na Chodově, samozřejmě), ze kterého je v pátém patře přístupná Sydney Tower, nejvyšší budova v Sydney a druhá nejvyšší na jižní polokouli (po té Aucklandské, tu už máme za sebou). Shlédli jsme vcelku pěkně natočený pětiminutový dokument o Sydney ve 4D a za 45 sekund jsme byli ve výšce 279 metrů a koukali na město i přesto, že jsme byli upozorněni na sníženou viditelnost. Nu což, včera jsme pořídili zvýhodněný čtyř-lístek, tak jsme nahoru museli. A nakonec to nebylo tak zlé a výhled byl na všechny strany pěkný a tak jsme mohli rekognoskovat, kde jsme všude byli a co všechno jsme prošli.
Pak už jen docela uchozeni (dalších více jak 17 kilometrů už druhý den za sebou) jsme se doplazili na Elisabeth street a chytli první autobus do Coogee, kde jsme ještě stihli krátce povečeřet v Sushigoi, kde nám na running sushi dali jen půl hodiny, naštěstí za zvýhodněné ceny, pak totiž zavírali. Stačilo nám to a s plnými spokojenými břichy jsme se odvalili do hotelu na poslední noc v Sydney v rámci naší cesty. A před spaním jsme v koupelně potkali švába, v pátém patře. Nejvyšší čas vypadnout.
Právě jsem si přečetl článek na Aktualne.cz, který vyšel před hodinou, a v názvu má mimo jiné větu „Sydney se topí v hustém kouři“. No přátelé, netopí, ale je fakt, že ráno bylo pod mrakem, což jsme uvítali, protože včerejší třicetistupňové vedro nám dalo zabrat. V kiosku kousek od hotelu jsme se vybavili Opal card pro cestování veřejnou dopravou, chytli autobus, který zrovna přijížděl a za 51 minut už vystupovali v centru. Po desetiminutové procházce jsme spatřili střechy té nej budovy v Austrálii – Sydney opery. A to jsme včera shodou okolností na místním kanále viděli dokument o architektovi opery Jørn Utzonemu, jehož dílo se stalo symbolem Austrálie. Vybaveni voucherem na prohlídku budovy jsme si pořídili lístky na 11:15, stihli krátce posnídat a pak vystrojeni sluchátky vyrazili v početné skupině na obhlídku. Náš průvodce byl docela erudovaný a velmi hezky popisoval historii i současnost fungování budovy, nahlédli jsme do koncertního sálu, kde se zrovna zkoušelo, stejně tak do dalšího sálu, kde trénovali baleťáci. Byl nám puštěn krátký dokument z historie a nakonec nás jako u všech atrakcí dovedli k navalprachy shopu. Oficiální zahájení budovy, za přítomnosti královny, proběhlo v roce 1973, fajn, takže je to relativně mladá budova 🙂
Spokojeni s prohlídkou, i s vysvětlením, proč není střecha opery bílá, ale vlastně až šedá, jsme vyrazili do přístavu Circual Quay, odkud jsme za pár minut odpluli z přístaviště šest do Darling Harbour, plavbu jsme platili našimi Opal kartami. Během plavby jsme měli nádherný výhled na operu a podpluli jsme legendární Harbour Bridge. Do Darling Harbour jsme dorazili za pár minut, pořídili zvýhodněné lístky na čtyři atrakce naráz, a vběhli hned do první, Sea Life, tedy Sydney Aquarium. Oproti předchozím letům byla atrakce lehce upravena, ale zlatý hřeb v podobě podvodních akvárií zůstal stejný a obrovské nádrže se žraloky dostanou snad každého.
Následně jsme vběhli do Wild Life Sydney Zoo, které také už není jako předtím, ubyla expozice brouků a pavouků, ale přidali expozici tučňáků, kde nás na tři minuty posadili do loďky, která nás v sedmi stupňové teplotě provezla expozicí tučňáků. Vzhledem k tomu, že se mezitím vyčasilo a v Sydney bylo zase nehorázné vedro, bylo to velmi příjemné ochlazení. Nabaženi klokany, hady, ještěry, obrovským krokodýlem a další havětí jsme opustili Wild Life a vlezli do nové atrakce Madame Tussauds, abychom se mohli podívat na desítku strnulých známých osobností politického (především australského), kulturního i filmového světa, především pak partičky z DC Comics, tu měli vyvedenou skvěle.
Pak jsme se vydali na procházku do čtvrti The Rock, která se krčí ve stínu mohutného Harbour Bridge, a je vyhlášena luxusními restauracemi i nejstaršími hostinci v Sydney. Dali jsme si místní pivo a pomalu vyrazili zpátky k opeře.
Důvodem návratu na místo, kde jsme začali dnešní prohlídku, byl videomapping, který se po západu slunce (a pak ještě několikrát) promítá na restauraci Bennelong, která je součástí opery. Sedmiminutová projekce, věnovaná prvním obyvatelům Austrálie, sice byla ovlivněna náhlým obrovským výskytem čínských turistů, ale i tak stála za to, a když jsme Sydney operu opouštěli, byla již zahalená ve tmě a krásně nasvícená.
Autobus nás zase svezl do Coogee, kde jsme zkusili místní McDonald a světe div se, první burgery, které nechutnají jako všude jinde. Prostě cheesburger z polského „masa“ se v Austrálii koupit nedá.
Jo a ten hustý kouř se fakt nekonal a když jsem to ke článku na Aktualne.cz napsal do diskuze jako vůbec první příspěvek, redaktor se na mě obořil, že přece ČTK nelže atd. Nakonec jsme si to džentlmensky vyjasnili po mailech, že jako opravdu hustý kouř v Sydney není a na jejich straně, co jim kdo pošle, na to spoléhají, a když to uvede ČTK, tak to musí přece být pravda. Chápu, stálý zpravodaj v Austrálii se asi nevyplatí, ale já bych to klidně alespoň přes zimu vzal 🙂
Snídani jsme měli naplánovanou, po opuštění motelu jsme hned zamířili do Huskissonu, kde měli mít v místním Bakehouse vyhlášený Huski pie. A měli, a byl dobrý, jako když do listového těsta zapečete naběračku vepřového guláše. Na další cestu jsme se vybavili obřími mufiny (borůvkový a jablečný) a tradiční kávou long black.
Poslední etapa do Sydney nebyla dlouhá, a abychom do hotelu v předměstí Sydney nedorazili před druhou, naplánovali jsme si zastávku v přístavním městě Kiama. Zde jsme obdivovali malý maják a místní přírodní atrakci Kiama Blowhole, která spočívá v tom, že jednou za nějaký čas (minutu, pět) vystříkne voda z díry na břehu díky postupnému plnění vody v obrovské kapse pod zemí. Při dobrém počasí vystřikuje gejzír 50 litrů vody až do výšky 25 metrů, za nás to bylo tak o polovinu slabší, ale vždy doprovázeno výrazným zvukem, který způsobuje voda narážející na stěny. Nakonec název Kiama znamená něco ve smyslu „kde moře dělá hluk“. V místním informačním centru jsme pokecali s milým a výřečným starým pánem a našli další zastávku na cestě do Sydney. Zbaštili jsme mufiny a vyrazili.
Po 25 kilometrech jsme dorazili do The Australian Motorlife Museum. Takové atrakce si nenecháváme uniknout a zdejší sbírka opravdu stála za to. Je tvořena především kolekcí Paula Butlera, který se věnoval sbírání automobilů, motocyklů, bicyklů, které měnili Austrálii od konce 18. století. Součástí sbírky jsou ovšem i historické nářadí, gramofony, psací stroje, váhy, telefony, žehličky, benzínové pumpy a další a další věci, které se podobně jako auta a motocykly překotně vyvíjeli v minulých stoletích. Další exponáty jsou od dobrovolníků nebo členů muzea a jeho přátel. Za zmínku stojí i sbírka trofejí Wayna Gardnera, legendárního motocyklového a automobilového závodníka, který se stal v roce 1987 prvním australským mistrem světa v pětistovkách a nesmírně zpopularizoval závody motocyklů v Austrálii. Taky proto každý fanda motorek v Austrálii zná Brno. Kromě trofejí je zde k vidění i jeho závodní pětistovka Honda NSR. Muzeum sponzoruje také NRMA, což je takový australský ÚAMK, a má zde i svoji prezentaci. Po zevrubném prozkoumání všech exponátů jsme při odchodu pokecali s partou místních o České republice, autech a cestování a vyrazili dál.
Cesta do Sydney docela ubíhala, ale 30 kilometrů od cíle už to byla jízda městem a semafory, v několika nepříliš širokých pruzích. Ono Sydney je tvořeno takovými městskými celky, řekněme předměstími, a těch je momentálně 669, takže prodrat se k centru města opravdu trvá. My jsme dorazili do předměstí Coogee, které je autem od centra vzdáleno asi 30 minut. Ubytovali se hned u pláže Coogee, která sice není tak vyhlášená jako pláž Bondi, ale jinak funguje úplně stejně. Spousta lidí na pláži, minimum ve vodě, vedro (dnes 31), obchody a restaurace, aby se plážoví povaleči mohli najíst a utratit dost peněz. Jídlo je tu předražené a zboží také, minimálně podle obyčejné balené vody pětkrát.
Udělali jsme si krátkou procházku po pobřeží, které je tu dost členité a pláže jsou schované mezi útesy, takže běháte po schodech a cestičkách nahoru a dolů. Po necelých pěti kilmetrech jsme se vrátili k hotelu a v přilehlé restauraci se obdařili velmi chutnou a velmi drahou pizzou, k tomu dali každý jedno pivko a zbytek dne už jen odpočívali.
Ráno jsme si fakt přivstali a nemytí a nečesaní jen o müsli tyčince vyrazili na 15 kilometrů vzdálenou Pebbly Beach, abychom po ránu zastihli klokany, kteří se tam chodí pást. A skutečně, pár jedinců tam spokojeně chroupalo trávu a dělalo, jako že tam nejsme. Při jejich obdivování jsem procházeli přes pláž, kde na nás nepřetržitě útočila dvojice ptáků, zřejmě měli poblíž hnízdo. Vždy naletěli přímo k nám a na poslední chvíli zatočili, ale bylo to fakt nepříjemné, zvláště když to provedli za zády. Když jsme opustili jejich teritorium, přistáli a vyčkávali, co bude. Nedráždili jsme je a spokojeni s klokany jsme vyrazili zpátky na motel, dokončit ranní rituály, spakovat se a vyrazit směr dnešního ubytování – Jervis Bay.
Než jsme dorazili do Jervis Bay, stavili jsme se na Big breakfast v Ulladulla, to sem píši jen proto, abychom na to místo nezapomněli a hlavně protože to jméno je prostě cool (ano, je aboridžinské a znamená bezpečný přístav).
Jervis Bay je cca 200 kilometrů na jih od Sydney a kromě národního parku Booderee, do kterého je třeba si online pořídit povolenku za třináct vočí, má na svém území několik rezervací a především nejbělejší pláž, dokonce zapsanou do Guinessovy knihy rekordů. Jak nám bylo řečeno odpoledne v motelu, není to pravda, jsou bělejší a hezčí pláže, jen u nich není možnost se ubytovat a najíst. Začali jsme v NP Booderee na pláži Murrays Beach, kde jsme chtěli dát vyhlášený trek Munyunga waraga dhugan, to je aboridžinsky, a je v zásadě jedno, co to znamená, protože jsme trek nedali. Jen jsme došli na vyhlídku z útesu Governor Head, ze které mají být večer vidět tučňáci, delfíni a velryby, někdy, možná, pak ještě Černá perla, Jack Sparow himself, ponorka U96 a DiCaprio hledajíc na přídi Titanicu Kate Winslet. Prostě ne všechna tvrzení o nej místech v Austrálii se zakládají na pravdě. Trek k Governor Head byl docela nudný, cesta byla místy docela písčitá, občas ukrutně foukalo a hlavně tam, kde nefoukalo, nás žrali tisíce agresivních much, které se přímo specializují na ORL. No dobře, do krku úplně nelezou, ale není problém je spolknout. Po cestě nazpátek jsme narušili místnímu hadovi proplázku (nemá nohy, tak se neprochází) a Maki na něj málem šlápla. Naštěstí jsem zařval pozor, a ačkoliv had asi česky neuměl, pochopil a přidal do plazení a zmizel ve zdejší vegetaci. A nejen proto jsme 5,4 kilometrový trek vzdali a jeli se mrknout na další doporučované místo.
Ruiny historického majáku na mysu St George jsou v pravdě ikonické. Maják z roku 1860 měl velmi pohnutou historii, tragické příběhy lidí, kteří na něm žili, a především nehezký konec, kdy byl zničen jako cvičný terč Australského královského námořnictva v roce 1922, protože díky existenci nového majáku docházelo k chybným navigacím, námořníci prostě nevěděli, zda vidí starý nebo nový maják, tak byl starý rozstřílen. Dnes je zapsán na seznamu dědictví commonwealthu a je z něj turistická atrakce. A ruku na srdce, kdo z vás viděl ruiny majáku. I útes, na kterém jsou zbytky ke zhlédnutí, stojí za prozkoumání a výhledy na Jižní Pacifik jsou nádherné.
Nejbělejší pláž, Hyams Beach jsme navštívili, ale za jiným účelem, než se zde koupat nebo zvěčnit, protože ve zdejší Store and Cafe měli nabízet luxusní hamburgery a to také dělali. Tak že Maki vlastně neměla hamburger, protože její variace s jehněčím byla nakonec v tureckém chlebu, a moje hovězí special Hyams hamburger měl kromě volského oka navíc i ananas, a kupodivu jako jo, fakt dobrý a jako třešnička na dortu, Pilsner Urquell, skutečně pravý z Plzně. Na pláž jsme se samozřejmě zašli podívat a bílá byla asi jako střecha opery v Sydney (ale to rozebereme až za pár dní).
Celý den na slunci, které tady pálí více než obvykle díky ozónové díře, jsme další putování neplánovali, zajeli do motelu Dolphin Shores ve Vincentia, navštívili zdejší nákupní centrum a krátký zbytek dne v klidu ve stínu popíjeli pivo, prali prádlo, koukali na TV, psali článek, popíjeli whiskey, prostě pohodová dovolená.
Před dvaceti lety na výročí sametové jsem byl v Queenstownu, o deset let později je městem, ve kterém se probouzíme Canberra. Co bude za dalších deset let? Jen další potvrzení toho, že Den boje za svobodu a demokracii, jako připomínku událostí 17. listopadu, má smysl, a měli bychom mít všichni na paměti, jak se žilo před 17. listopadem 1989 a že díky bohu, studentům, chartistům a všem normálním slušným lidem můžeme dnes žít jinak a je jen na nás, jak to bude. Čert vem Babiše a nařízení EU, to je nic proti tomu, co tu bylo před třiceti lety.
Canberra den druhý. Aniž bychom to plánovali, druhý den v hlavním městě připadl na neděli, a neděle je zároveň jediným dnem v týdnu, kdy se koná ve starém autobusovém depu trh (Old Bus Depot Market). A protože trhy milujeme, první cesta po ránu vedla právě tam. Na poměrně velkém prostoru tu bylo k mání co na trzích bývá – jídlo, místní výrobky od čajů, kosmetiky, bižuterie až po umělce všeho druhu. Trh jsme prošli několikrát, sem tam něco ochutnali, dali kávu a nakonec snědli japonské kuličky plněné chobotnicí :).
Další zastávkou byla Australská národní galerie, galerie především moderního umění. A jak to s moderním uměním bývá, něco je divné, něco hrozné, něco nepochopíte, něco je zajímavé a pár kousků je opravdu pěkných. Dali jsme tomu asi hodinu a nejvíc se nám zamlouvali skulptury v zahradě galerie a instalace kolem galerie. Následoval přesun do Australského národního muzea, které se věnuje historii Austrálie a soužití s původními obyvateli. Kromě zajímavé a rozsáhlé expozice je sama budova, nebo spíše komplex budov, zajímavě architektonicky řešen a rozhodně stojí za shlédnutí a návštěva je stejně jako ve většině národních institucí samozřejmě zdarma.
Poslední cíl v hlavním městě je povinná návštěva telekomunikační věže Telstra, která nabízí 360 stupňový výhled na celé město z uzavřené i otevřené platformy. Věž je na vrcholu Black Mountain, v podstatě jediného kopce v okolí středu Canberry a pokud vyjde počasí, a nám vyšlo, je tu opravdu nádherný výhled.
Pak jsme se vydali na dvouhodinovou jízdu směrem na západ k pobřeží, kde jsme zakotvili v Batemans Bay, kde jsme se chystali na večerní procházku na pláži, na které se právě večer (ale i ráno) hojně vyskytují klokani. Nakonec kvůli časové tísni a hladu, jsme nechali večerní procházku být a využili toho, že jsme ve městě u pobřeží a zašli si na ústřice, rybu a steak do místní vyhlášené restaurace. Klokani až zítra, pokud nezaspíme.
Jyndabyne jsme opustili trochu později a tím pádem dorazili do Deep Space Communication Complexu o půl hodiny později, než bylo plánem. Navíc zdejší kiosek nabízející občerstvení byl dočasně zavřený, tak že jsme přišli i o plánovanou snídani. To nám ale nezkazilo zážitek především z hlavního radaru Deep Space 43 o průměru 70 metrů a z malé, ale autentické úžasné expozice o dobývání vesmíru. A navrch kousek měsíce, dovezený samotným Amstrongem a Aldrinem, a nesmíme zapomenout ani na Collinse, který sice na měsíci nestál, ale bez něho by se mise nikdy neuskutečnila. Opět jsme přenastavili spoustu jedniček a nul na paměťových kartách a vyrazili do Canberry, přímo do Parlamentu. Zaparkovali zdarma v podzemních garážích a po nezbytné kontrole, zda neneseme do parlamentu bombu, jsme se ocitli v nádherné vstupní hale, která má připomínat eukalyptový les. Doleva po schodech nahoru a pak zase doleva, jak si někteří pamatují, a už jsme snídali a pili kávu. Konečně posilněni jsme vyrazili na obhlídku parlamentu, postupně navštívili hlavní sál, jednací sál poslanců, jednací sál senátorů, zkoukli spoustu obrazů a jako třešničku vyjeli výtahem na střechu, kde jsme obdivovali výhled a obrovskou australskou vlajku na mohutném stožáru.
Následoval rychlý přesun necelých pět kilometrů na opačný konec grandiózního bulváru k War memorial, kde jsme napřed s úctou a pokorou obdivovali Roll of honor – seznam všech jmen australských padlých vojáků od roku 1885 až po rok 2006 – a pak jsme se vydali do nenápadně vypadající expozice válek, kterých se australští vojáci zúčastnili, ze které se vyklubala ohromná záležitost o několika patrech věnovaných prvním konfliktům, první a druhé světové válce, a všem dalším celosvětovým konfliktům. V muzeu jsme strávili dvě a půl hodiny a pak se jeli ubytovat do Pavilion on Northbourne Hotelu. Nemělo smysl se dále snažit navštívit další a další expozice Canberry, protože v Austrálii se vše státní zavírá v 17:00, a muzea jsou tu vesměs ve správě státu.
Tak jsme pěšky vyrazili do 1,5 kilometru vzdálené čtvrti Dickson, vyhlášené restauracemi všeho druhu, a zapadli do Ducks Nuts Bar & Grill, kde jsme si dali předkrm – zapečenou pekingskou kachnu se sýrem a hranolky a jako hlavní jídlo zase tu stejnou kachnu, ale v hamburgeru. Podotýkám, ne dvakrát to samé, ale každé jednou dohromady, a i tak jsme měli co dělat, abychom to snědli. Naštěstí k tomu čepovali výborný australský pale ale, tak nám to trávení šlo samo. S naplněnými žaludky jsme se vrátili zase 1,5 kilometru do hotelu a zaslouženě odpočívali a nechali si tuk z hranolek pomalu ukládat v celém těle. Zítra pokračujeme v poznávání Canberry a dále na sever směrem Sydney.
Podle plánu, Google maps i Waze nás dnes čekala nejdelší etapa, a tak jsme nelenili a chvilku po sedmé dali sbohem motelu ve Foster. Navigace, v našem korejském plnokrevníkovi s předním náhonem, si ale postavila hlavu a tvrdila, že máme jet jinudy a bude to o půl hodiny a sto kilometrů kratší. Vyrazili jsme s tím, že dokud se budou navigace shodovat, pojedeme, a až dojde na neshodu, vybereme si sami, které věřit. Cesta pěkně ubíhala a s rostoucími kilometry rostla i okolní teplota a nebe se měnilo z šedé do modré. Zastavili jsme krátce ve městečku Yarram na ranní kávu. Při návratu k autu jsme obdivovali auto zaparkované vedle nás, protože nám připomínalo naši Mazdu CX3 na steroidech. Jednalo se o novou Mazdu CX9, která se v Evropě ještě neprodává. Jízda pokračovala, až jsme narazili na odbočku k historickému mostu, tak jsme sjeli z trasy a po půl kilometru jízdy úžasnou krajinou jsme se ocitli přímo u mostu Swing Bridge. Jedná se o unikátní otočný most z roku 1883, který byl v roce 2006 zrekonstruován za 1 mil. australských dolarů a již neslouží jako most silniční, ale jen pro pěší jako historická památka. Pár digitálních otisků a pokračovali jsme v jízdě až na místo, kde se navigace rozcházeli. Waze má vždycky pravdu, ale sto kilometrů je už opravdu moc, tak nakonec naše rozhodnutí bylo pokračovat podle navigace v autě a v nejbližší vesnici se pro jistotu zeptat, zda jedeme správně. Tak se i stalo, v malebné vesnici Buchan jsme doplnili nádrž a milé paní na pumpě se zeptali. Ta nám řekla, že jedem správně, jen že někdy příliš fouká vítr, ať si dáme pozor. Pokračovali jsme, ale pořád nám nešlo do hlavy, proč máme jet zbývajících 200 kilometrů 3,5 hodiny.
Po padesáti nádherných kilometrech zavelela navigace k odbočce doleva, kde stála cedule Gravel road a od té doby jsme o asfalt nezavadili. Vyzkoušeli jsme povrchy všech barev, žluté, bíle, šedé, hnědé i australsky oranžové, někdy tvrdší, jindy hodně sypké, někdy rovné, jindy hrbaté, až se muselo jet krokem, široké i úzké s bídou na jedno auto, uprostřed lesů i na úpatí hor s hloubkou stovek metrů z jedné strany a padajícím kamením z druhé. Děsivé, ale úžasné a tak jsme projeli přes Snowy River Road celý Snowy River National Park až jsme napluli na cestu Barry Way, která nás dovedla až do národního parku Kosciuszko (jo, je to polsky, proč to později). Prostě 120 kilometrů po nezpevněných cestách napříč nejvyšším pohořím Austrálie. Legrace je, že na křižovatkách byly značky a tyto cesty jsou skutečně považovány za normální silnice. Nakonec se nic nestalo, pro nás to byl fakt adrenalinový zážitek, korejec to ustál bez úhony a když to nikdo nepráskne půjčovně, tak se to obejde bez problémů. Oproti tvrzení navigace jsme to zvládli o půl hodiny dříve a na jízdu stovkou po prašné cestě a zvířený prach za autem jen tak nezapomeneme.
Posledních třicet kilometrů bylo již asfaltových a tak jsme dorazili do Jindabyne (džindabájn, my přejmenovali na Kunďabín) kolem třetí hodiny. V motelu nebyla funkční recepce a cedulka se odkazovala na e-mail nebo textovku, kterou nám poslali. No nám určitě ne, tak jsme museli volat na číslo na cedulce uvedené, kde nám ochotná paní po nadiktování čísla platební karty prozradila kód, který jsme naťukali do plechové krabice před motelem a ta nám poskytla klíče od komůrky na dnešní noc. Zajeli jsme necelé dva kilometry do centra něco slupnout, ale protože je tu momentálně po sezóně, otvírají restaurace jen na pár hodin na obědy a večeře a před čtvrtou prostě nepremávaly. Naštěstí mělo otevřené pekařství, kde se dalo něco vybrat a po posilnění jsme se vrátili na motel vymyslet plán na zbytek dne.
Zjistili jsme, že cestu na nejvyšší horu Austrálie (ano kupodivu Mount Kosciuszko 2 228 m, ale neměla to jednoduché, protože to původně byla jiná hora s tímto jménem, ale když se zjistilo, že ta současná je větší, než ta již pojmenovaná a prohlášena za nejvyšší, tak prostě přehodili názvy, aby zůstalo pravdou, že Mount Kosciuszko je nejvyšší, a to do roku 1997 psali název hory blbě, protože jim tam chybělo „z“, takže vlastně znovu změnili název, a tak blbě se jmenuje, protože ji pojmenoval polák Strzelecki, který na horu vystoupil jako první, a po kom ji pojmenoval si už zjistěte sami, je to docela zajímavá postava). Moc dlouhá vsuvka, tak začnu znovu, zjistili jsme, že cestu na nejvyšší horu Austrálie už nestihneme, tak jsme via Google prohledali okolí a s vědomím toho, že jsme celý den proseděli v autě, vybrali atrakci, ke které bylo nutné dojít pěšky. Tou byla jediná místní varna piva, ke které jsme se vydali pěšky, abychom mohli oba ochutnat místní Kosciuszko Pale Ale, který se vaří a podává v jediném místním motorkářském podniku jménem Banjo Paterson Inn. Pivo bylo docela dobré, ale na čepu jich měli více, tak jsme ještě okusili pár vzorků a pak konečně zašli na večeři. Tentokrát nám málem roztrhnutí pupků způsobilo indické jídlo, včetně předkrmu, chutné, ostré, pálivé a procházka zpátky na motel přišla velmi vhod. Dnes to byl jen přesun a nebylo o čem vlastně psát 🙂 A zítra Deep Space a Canberra.
|
|
Nejnovější komentáře