Na motorkách, někdy i kole (po Novém Zélandu, Austrálii a jiných destinacích )

Výstav označovaných Expo je více typů. Expo může být světové, specializované nebo zemědělské. První skutečně světová výstava se konala v roce 1791 v Praze v Klementinu, ale za první světové Expo je považována světová výstava, která se konala v roce 1851 v londýnském Hyde parku. Od té doby se konalo Expo 36 krát včetně toho současného. Od roku 1995 se ustálila pravidelnost konání v intervalu pěti let a doba trvání je v rozsahu tří až šesti měsíců. V minulosti Japonsko Expo již hostilo, v roce 1970 v Ósace, v roce 2005 zavítalo Expo do města Nagoya a letos se vrátilo do Ósaky.

Hlavním místem konání Expa 2025 je oblast o rozloze 155 hektarů nacházející se na uměle vybudovaném ostrově Jumešima ve čtvrti Konohana-ku v Ósace. Kolem jednotlivých pavilonů navrhl japonský architekt Sou Fudžimoto postavit Grand Ring, něco jako obrovský kruh, vytvořený ze dřeva za použití tradičního truhlářství, který pokrývá plochu 61 035 metrů čtverečních, a jedná se tedy o největší dřevěnou stavbu na světě. Na vrcholu kruhu se nachází 2 025 metrů dlouhá cesta zvaná „Skywalk“ s pěti eskalátory a šesti výtahy, které k ní poskytují přístup. Předpoklad, že výstavu navštíví za šest měsíců 28 milionu návštěvníků, si vynutil prodloužení metra na lince Chuo Line o 3,2 kilometru s využitím již existujícího tunelu Jumesaki. Slavnostní zahájení výstavy Expo 2025 proběhlo 12. dubna 2025 za účasti japonského premiéra, císaře, císařovny i korunního prince a 1 300 zástupců zúčastněných zemí. 
A dnes, 21. 5. 2025 nastal ten den, kdy bude Expo 2025 poctěno zvláštní delegací z Brna. No tak asi na nás nikdo nečeká, ale pro nás je to velký den, protože jsme nikdy Expo nenavštívili a popravdě jsme ani neměli představu, do čeho jdeme. Tak si pojďme shrnout, jak naše návštěva vlastně dopadla.

Tradičně vydatně posilněni vynikající snídaní, vyrážíme z hotelu a po pár metrech sestupujeme na linku metra Yotsubashi, kterou jedeme jen jednu zastávku, na které přesedáme na linku Chuo Line a jedeme na nově postavenou konečnou. Už při přestupu je jasné, že se na výstavu chystá více lidí, protože při nastupování do vozu nás proud lidí rozdělí a přeplněnost vagónu nám nedovolí se k sobě přiblížit, tak těch šest stanic jedeme v sardinkovém módu, až nakonec všichni cestující vystoupí na konečné. Ta je naštěstí pojata velkolepě, tak že se dav hrne poměrně širokým tunelem, který vyústí na opravdu obrovské prostranství, kde se za pomoci místních činovníků a natažených pásek reguluje proud davu směrem ke vstupu na výstavu. Prodej lístků byl chytře odstupňován na hodinu příchodu, a tak jsou návštěvníci řazeni do ohrad podle vstupu. My máme vstup na 9:00 a je půl desáté, tak že spolu s ostatními opozdilci nejsme potupně uzavřeni v ohradě, ale naopak naháněni ke vstupním branám. Těch je opravdu mnoho, 20, možná více, a tvoří se před nimi řady čekajících na odbavení. Po pěti minutách přicházíme na řadu, vše co máme s sebou vysypeme do připravených plastových boxů, které míří pod skener, a my přes skenovací bránu projdeme. Když nám nic v zavazadlech nenajdou, pobereme vše  zkontrolované a následuje kontrola vstupenek. Ukazujeme QR kódy okopírované z aplikace, přes kterou jsme si lístky koupili, vše funguje bez problémů, a tak jsme vpuštěni na výstaviště.

Jsme na Expu. Dokázali jsme to. Míříme od vstupu k vnější straně Grand Ringu a žasneme nad jeho velikostí i provedením. Maki v informačním centru kupuje průvodce s klasickou rozkládací mapou, ať se orientujeme, a spolu s další tisícovkou návštěvníků vstupujeme dovnitř dřevěného kruhu a spatřujeme první obrovské domy jednotlivých států. Netrpělivě vystojíme krátkou frontu a jsme v prvním domě, Malajsie. Vystoupíme po obvodu budovy do prvního patra a procházíme celou velmi vkusnou instalaci, představující zemi. Zastavujeme se u obrovského 3D modelu Kuala Lumpur, kde jsou světelně vypíchnuty nejznámější budovy, které máme ještě v živé paměti. Možnost vyjít na střechu si necháme ujít a kolem kmene obrovského umělého stromu, jehož listy stvořili různí umělci, scházíme do navalprachyšopu, přes který se dostaneme ven.

Jsme nadšeni, a tak bez rozmyslu stojíme ve frontě na návštěvu domu Filipín. Asi po pěti minutách jsme v malé skupince vpuštěni dovnitř, kde nás krátce přivítají, poslechneme si úvodní proslov a pokračujeme do útrob instalace. Vše je pěkně nasvícené a popisuje zemi po všech stránkách. Maki křepčí před obrovskou multimediální zdí, která stínuje postavy před ní, a to pomocí roztomilých postaviček stvořených zřejmě z listí a všichni se tam kroutí, rozhazují ruce a řehtají se. Pak pár dalších osvětlených zdí plných informací, hraje hudba, je to prima a nakonec, jak jinak, končíme v navalprachyšopu, kde necháme pár jenů a jsme zpátky venku.
A takhle by se dalo pokračovat procházením všech instalací všech zemí. Nutno podotknout, že hodně zemí má prezentaci společně v jednom z domů, zvláště africké země, ale třeba z Evropy společně vystavují severské státy, nebo Litva a Lotyšsko sdíli jeden dům. I tak nám dochází, že nebude v našich silách projít domy všech států, a bude nutné si vybírat. Navíc do některých domů je třeba mít objednaný vstup. Navíc se výstaviště neustále plní dalšími návštěvníky a délka front úměrně s počtem návštěvníků narůstá. 

Tak jdeme primárně navštívit prezentaci naší malé zemičky. Po pravdě, jsme zklamáni, protože prezentace Českého domu v televizi i na obrázcích slibovala velký dům ze dřeva a čistého skla, ale dům tak velký zase není a sklo evidentně nikdo nečistí a vypadá dost omšele. Těšíme se na Plzeň, ale do skla jen uvnitř, a fronta není zrovna malá, a u okénka jen do plastu. Tedy napřed do jiného okénka objednat a zaplatit a pak do dalšího okénka, kde vám to pivo načepují. Obsluha je čistě japonského původu, aspoň že to pivo je naučili točit. Srkáme pivo a pozorujeme na nedaleké vodní ploše vodotrysk, který reaguje na nějaké klavírní sólo z reproduktorů, vypadá to efektně. Jdeme vyhodit kelímky zpátky k pavilonu a všimneme si, že fronta do restaurace zmizela, tak jdeme ke vstupu a za pár minut nás přivítá japonka slovy “Dobrý den” a usadí nás. Tak si objednáme dvě hladinky do skla a dáme si místní variaci na knedlo, zelo, vepřo/kachnu. Něco jako zelí s masem v knedlíku. Pivo nemělo chybu, jídlo bylo dost kořeněné, tipujeme moc tymiánu a hlavně slané. Ale restaurace praská ve švech a všichni cizinci si pochutnávají, protože nemají šajn, jak to chutnat má. Po jídle zkontrolujeme frontu na prohlídku, a ta se ještě zvětšila, tak to vzdáváme. 

Pokračujeme kolem zatím zavřeného domu Malty, domu severských států a Turkmenistánu a stoupneme si do fronty na prohlídku prezentace Bahrajnu. Fronta není malá, slunce praží a čekání se prodlužuje. Po půl hodině jsme ve skupině 25 lidí vpuštěni dovnitř, kde máme dvě krátké zastávky s výkladem a dále pokračujeme prezentací zaměřenou na všechny vjemy. Tak saháme na co se dá, čicháme k baňkám s vůni oleje, benzínu, různých kovů a dokonce i peněz. Z vrchního patra dřevěné budovy Bahrajnu, a později i z venku, fotíme Les civilizací, další český počin, který je tvořen z šesti a půl tisíce let starých dubů, které byly nedávno objeveny ukryté v zemi. Prohlížíme si další exponáty, včetně helmy Oscara Piastriho z letošní F1 velké ceny Bahrajnu, až skončíme víte kde. Abychom si užili i chuťového vjemu, necháváme si udělat ledovou kávu a dáváme se do řeči s urostlým chlapíkem v totálně propocené košili, který nám kávu připravuje. Ten nám sdělí, že nejlepší pivo na celém výstavišti je to naše, jak jinak, a že máme rozhodně navštívit prezentaci Kuvajtu. A jsme zase venku a to jsme ještě netušili, že to byl poslední navštívený dům. Zkusíme navštívit doporučený Kuvajt, ale fronta je tak dlouhá, že jen představa toho stání pod sluncem je bolestivá. 

Pobyt na slunci už je fakt dost nepříjemný, je nesnesitelné vedro, tak padne rozhodnutí, nechat se jezdícími schody vyvézt na vršek Grand Ringu, kde snad bude trochu více foukat. A ten efekt to skutečně má. Jdeme po stezce na západní stranu výstaviště, protože chceme na další doporučení navštívit dům Austrálie. Když jsme přišli na výstaviště, tak se po stezkách na Grand Ringu pohybovaly ojedinělé postavy, nyní zde doslova proudí davy lidí, včetně nepočítaně školních tříd, a dle uniforem i různých škol, až to vypadá, že sem navezla všechny školáky minimálně jedna celá prefektura. Ten počet lidí začíná být doslova šílený. Když sjedeme z kruhu dolů, je až nemožné se mezi návštěvníky někam dostat, ale nakonec se nám povede najít vstup do domu Austrálie. Na tom je jen cedule, že dnes už jen pro ty, co mají rezervaci. V zásadě je situace taková, že bez rezervace už je jen šance stát v minimálně hodinové frontě bez ohledu na to, který stát vás zaujal. Jdeme ještě k západní bráně, zvěčnit obrovského robota a máme toho dost. Tím pro nás Expo končí, ale musíme ještě celé výstaviště přejít na východní bránu, protože jen z té nám jede metro. A tak se znovu plahočíme před davy návštěvníků, školáků k východu, až se nám podaří dostat do metra, chytit zrovna odjezd a rychle odsud zmizet.

Teď si asi říkáte, to jsou paka, tak když něco chtěli vidět, tak proč si to dopředu nerezervovali, když věděli, kdy tam budou. Správná úvaha, ale bohužel to tak nefunguje. Můžete si za nemalý poplatek zažádat o rezervaci, ale vzhledem k tomu, že poptávka je příliš velká, bude vaše poptávka spolu s dalšími losována a můžete, ale také nemusíte, být na daný den vylosováni. V rámci naší vstupenky byli tři losování zdarma a kromě jednoho vystoupení, o které jsme zájem neměli, žádný los nevyšel. Prostě jak říká poručík z Černých baronů, lidí je na světě jako sraček. Ani kdyby denní návštěvnost regulovali na polovinu, tak by to nepomohlo. Optimální by bylo tak na desetinu, pak by byla šance, že se někam dostanete. Ale když za každou cenu chcete mít za šest měsíců 28 milionů návštěvníků, musíte tam denně dostat bezmála 160 tisíc lidí, a na to ty atrakce nejsou dimenzovány. Byl to zážitek, být tam a něco málo vidět, je to velkolepé, ale na druhé straně jsme ani jeden nezažili akci, kde by bylo takové množství lidí a ve výsledku, spolu se vzpomínkou na nepříliš vydařené jídlo v Českém domě, to bylo celé tak trochu zklamání. Expo jsme zažili, nikdy více.

Naprosto vyprahlí, zpocení a zničení jsme se vrátili na hotel, dali se dohromady, naházeli špinavé prádlo do batohů a vyrazili do nedaleké veřejné prádelny. Chvíli jsme studovali, jak to funguje, něco i přes překladač, až nám byl princip jasný. Naplnili jsme buben prádlem, vhodili 400 jenů, zvolili jemné praní a hotovo. Máme 28 minut, tak jdeme nakoupit do obchodu vedle hotelu jídlo a pití, to hodíme na hotel a vrátíme se do prádelny chvíli před tím, než dopereme. Pak vše do sušičky, kde je obsluha ještě jednodušší, za 100 jenů 10 minut sušení. Za dvacet minut a o dvě stoky jenů lehčí si odnášíme dva batohy vypraného suchého prádla. Po přepočtu vypráno a usušeno za necelou stovku, včetně pracího prostředku, který si pračka dávkovala sama. Na hotelu hodujeme a pak zaslouženě odpočíváme.

[Show as slideshow]

Relaxační dnešek začal pohodově, po vstávání jsme něco málo zabalili, a pak šli na snídani. Naše oblíbená místa s výhledem na ulici byla obsazená, ale zase to nahradila rozšířená nabídka o grilované hovězí a bujabézu. To druhé jsme vynechali, na to snídat rybí polévku tu nejsme dost dlouho. Pak dobalit, checkout a v rámci relaxace kilometrový pochod s kufrem na nádraží. Tam se orientujeme bez problémů, a jdeme ke vstupu na Šinkanzen, vytahujeme předem zakoupené jízdenky a ani jeden neprojdeme kontrolní bránou.

Tak se nás ujala místní zřízenkyně a lámanou angličtinou nám vysvětluje, že jsme si nekoupili celou jízdenku, ale jen půl jízdenky. Nemám chuť se s ní hádat a chtít po ní, ať nám vysvětlí, jak je vlastně možné si koupit jen půl jízdenky, a proč nám tedy automat nevydal jízdenku celou. Zkuste si koupit půl piva v plechovce, nebo půl auta, půl ostříhání vlasů, půl psa, půl mobilu. Něco z toho není možné a zbytek je nesmysl. K čemu by nám byla polovina jízdenky, když jsme zvolili odkud, kam a kdy chceme jet, zaplatili a automat nám vydal jízdenky. Nicméně to vypadá, že to není problém a že stačí dokoupit si zbytek, což hned na místě uděláme a docela rozčarovaní pokračujeme najít správné nástupiště. V tom už jsme fakt dobří a po pár minutách čekání přijíždí náš spoj, dvě minuty před plánovaným odjezdem, který samozřejmě následně dodržel. Šinkanzen letěl tradiční třístovkou, absolvoval pár zastávek po cestě a něco po hodině jsme byli v Ósace.

Jen krátce o Ósace, pro ty, co nezačnou prolézat internety a hledat, kde zrovna jsme a co je ta Ósaka zač. Ósaka je hlavní město stejnojmenné prefektury a třetí největší město v Japonsku s počtem obyvatel 2,7 milionu. Leží na ostrově Honšú u zálivu, kupodivu pojmenovaném po městě. Je srdcem souměstí Keihanšin, které tvoří kromě Ósaky i další města a to Kóbe a Kjóto, které také hodláme navštívit. Tentokrát se pochod s kufrem již nekoná, máme relaxační den, tak že kupujeme kartu ICOCA, která slouží především k placení městské dopravy, ale i příměstských vlaků a dá se s ní platit i v námi oblíbených obchodech typu Seven eleven, Family Mart apod. My ji máme primárně na tu dopravu, karta se bohužel dobíjí v automatech pouze hotově, ale není jiná možnost, protože narozdíl od Fukuoky není v tomto regionu platba za jízdné platební kartou možná a aplikace, která by kartu nahradila je dostupná jen na IOS, naše androidy mají smůlu.

Vybaveni nabitou kartou jedeme červenou linkou metra Midosuji line šest zastávek a vystupujeme na stanici Shinsaibashi, ze které to máme pět minut do hotelu. Tam nás na poprvé mile přivítají, a protože je jedna odpoledne, o ubytování není řeč, ale automaticky nám uschovají kufry, zůstane nám po nich jen žeton. Starý název pro Ósaku zněl Naniwa, které se obecně říkalo „kuchyně říše“ (tenka no daidokoro) a i dnes se ósacká jídla považují za chuťově nejlepší, což si v rámci relaxačního dne hodláme prověřit. A tak naše první kroky vedou asi třicet metrů od hotelu, kde navštěvujeme místní McDonald. Ne, nedělám si srandu, v rámci našeho soukromého a zcela subjektivního průzkumu porovnáváme cheeseburgery ve všech námi navštívených zemích (tedy kromě Albánie, tam McDonald neměl v době naší návštěvy pobočky). A výsledek je jednoznačný, kuchyně říše jednoznačně vítězí, dokonalá chuť masa, žemle a dokonce i kyselé okurky jednoznačně staví japonskou verzi na pomyslné první místo v našem žebříčku.

S lehce naplněným žaludkem vyrážíme metrem stále po červené lince do stanice Dobutsuen-Mae, a odtud, v rámci relaxace, jen kousek pěšky do staré čtvrti, dnes označované jako retro čtvrť, Shinsekai. Ta má sice image nejnebezpečnější oblasti města a zvláště po setmění se prý místní do čtvrti neodváží, ale kriminální činnost, která zde vzkvétala na konci minulého století je už dávno jen legendou, a čtvrť se stala turisticky oblíbenou. Hlavní atrakcí je nevelká věž Tsutenkaku, dominanta města, která propaguje společnost Hitachi. Její celková výška je jen 103 metrů a vyhlídková plošina je ve výšce 91 metrů. Tu jsme si náležitě užili, ovšem než jsme se na ní dostali, prostáli jsme ve dvou frontách na dva výtahy přes půl hodiny. Ale všechno to čekání zde bývá pak odměněno nevšedním zážitkem, což se dnes ještě jednou potvrdí. Jinak historie věže je docela zajímavá, zvláště té původní, protože ta současná byla postavena v roce 1956. Za co vděčí svému tvaru, který převzala od původní věže, se dočtete na těch internetech.

Po návštěvě věže jsme se ještě prošli uličkami, které jsou naprosto úžasně kýčovitě vyzdobené a plné krámků a restaurací, a naše žaludky, ve kterých od snídaně přibyl jen ten cheeseburger, se začaly dožadovat doplnění obsahu. Hledali jsme podnik, kde nabízí i jedno vychlazené a zadařilo se. Tak jsme objevili další dvě japonské speciality, doteyaki, pomalu vařený pajšl, něco jako gulášek, a addictive cucumber, což je mleté maso na pánvičce, doplněné o tekutý žloutek, oboje luxusní malá porce. Jejich medium piva jsou třetinky, tak jsme k tomu dali každý tři a s umlčenými žaludky šli do protějšího obchodu, který nabízel originální oděvy. Tam si Maki vybrala originální, ručně malovanou, japonsky šílenou mikinu, a dokonce nás s tou mikinou personál vyfotil, prý pro majitele, který ji osobně namaloval. Tak je tu všechno trochu jinak, tak jsme se ani moc nedivili. Máme relax, tak že zpátky na hotel, ubytovat se. Na podruhé nás také mile přivítali, vrátili jsme žeton výměnou za kufry, a pak hned chtěli na osobu a den 100 jenů za každý den pobytu, pokud cena pokoje nepřevýší určitou výši, prý je to v Japonsku standard. Když kontrujeme, že je to naše čtvrté ubytování a že je to poprvé, co to po nás někdo chce, už to není japonský standard, ale standard v místní prefektuře, resp. ve velkých městech. Nehádáme se a platíme.

V rámci relaxu odpočíváme na hotelu a po šesté hodině se pomalu sbíráme s tím, že je čas se najíst. Maki má chuť na krajovou verzi ramenu, který se dělá z drůbežího vývaru, a tak hledáme místní provozovny a čteme jejich hodnocení i recenze, až najdeme nedaleko hotelu jednu vyhlášenou restauraci. Je to pár minut pěšky, a když přicházíme k oné restauraci, fronta před ní nám jednoznačně dává vědět,  že jsme na místě. Po čtvrt hodině nám dává Riana, vietnamská dívka, co to tu diriguje, nabídku, ze které si vybereme, a kterou si jdeme sami zadat do provozovny, konkrétně do místního objednávacího automatu. Problém je v tom, že je jen za hotové a tvrdošijně odmítá nové tisícové bankovky. Riana nám s úsměvem vyměňuje nové bankovky za staré a my můžeme pokračovat dále v objednávce, která je vlastně omezená jen na dvě možnosti, podle způsobu servírování, plus je možnost přidat si ingredience. Zároveň při hrátkách s automatem máme možnost prohlédnout si provozovnu a jsme lehce v šoku. 

Dlouhá nudle rozdělena na půl barem, za ním drobný japonský kuchař s chmýřím na obličeji typu “Milouši, co ti to chlapče vyrostlo?” a na druhé straně šest obsazených míst zákazníky. Tedy vlastně čekáme, až těch šest spořádá svou porci, aby mohlo z fronty dalších šest dovnitř. Po objednání nám automat vyplivnul čtyři malé lístky (dvakrát jídlo a dvakrát černé vejce navíc), které nám Riana hned sebere a zase nás vyhodí na ulici zpátky do fronty. A zase čekáme, alespoň už víme proč. Když se dočkáme, jsme spolu s další čtyřkou šťastlivců vpuštěni dovnitř, kde pozorujeme Milouše, jak připravuje svůj vyhlášený ramen, a zanedlouho máme všichni jídlo před sebou. První ochutnání vývaru dává zapomenout na 30 minut čekání, vlastně na jakékoliv čekání, protože tu chuť nikdo nečeká. Popsat se to fakt nedá, a je to vlastně naše první zkušenost s ramenem založeným na drůbežím vývaru, ale spolu s černými vejci, nudlemi a plátky masa, jemně nasekané jarní cibulky a dalších ingrediencí to dává dokonalou harmonii chuti a Milouš i Riana, která baví strávníky, a stačila se nám během přípravy pokrmu představit, se stávají ihned našimi oblíbenci.

Po jídle jsme chtěli ještě navštívit zdejší vyhlášené dvě ulice plné obchodů, nočního života a záře světel, ale jsme natolik spokojeni a nasycení, že dáme jen procházku zpět k hotelu, po cestě koupíme něco na trávení a jdeme dokončit relax den v poloze ležmo. Jasně, nebyl to úplně odpočinkový den, ale počet kroků klesl na polovinu a to se už dá za odpočinkový považovat. Zítra se budeme ještě věnovat městu, pak přijde na řadu Expo a výlety mimo Ósaku, tak že se máme na co těšit.

[Show as slideshow]

Šinkanzen nám jede v 11:15, tak v klidu vstáváme po osmé, o půl deváté jdeme na snídani, kde naštěstí není moc lidí a výběr je opět rozmanitý a kolem deváté vyrážíme navštívit nedalekou svatyni Kušida. Okušida-san, jak ji láskyplně nazývají místní, je nejstarší svatyně ve městě a je známá jako strážná svatyně Hakaty. Od starověku se věřící hrnou k tomuto uctívanému bohu dlouhověkosti a obchodního úspěchu. Současná hlavní budova svatyně byla postavena během rekonstrukce Hakaty Tojotomi Hidejošim v 16. století. Nad vchodem do svatyně se tyčí strom ginkgo Kušida, který je zmíněn v Hakata Iwai Uta (oslavná píseň Hakaty) a je vyhlášeným kulturním statkem prefektury Fukuoka. S více než 1000 lety je široce uctíván jako posvátný strom. Je zde docela dost návštěvníků, taky proto, že vstup je zdarma, ale i tak se nám podaří pár snímků bez lidí a zaznamenáme, že je svatyně pod dozorem Spidermana, který visí na nedaleké budově. Pak musíme zpět do hotelu, protože check-out je v 10:00. Dobalíme, odhlásíme se a vyrazíme už jako znalí na nejbližší stanici metra. Odtud dvě stanice na Hakata station, odkud nás čeká naše první jízda Šinkanzenem v životě. 

Podle zakoupených lístků, kde je název spoje, dohledáme na informační tabuli číslo nástupiště, je to dvanáctka. Než dojdeme na nástupiště, stihneme kafe ve Starbucksu a posilněni jdeme najít, kam se přesně postavit. Na nástupišti jsou na zemi značené pozice jednotlivých vagonů podle typu spoje. Náš spoj byl Nozomi 24, vagón 3 a seděli jsme hned vepředu v řadě 17. Spoj Nozomi má šestnáct vagonů, je nejdelší a jezdí až do Tokia, tedy vagon tři byl narozdíl od jiných spojů poměrně daleko. Za pár minut přijel rychlovlak a my trefili naprosto přesně vagón i dveře. Po deseti minutách po příjezdu, tedy v 11:15 podle jízdního řádu, se vlak dal do pohybu a jakmile opustil centrum Fukuoky, přidal na rychlosti, kterou jsme přes GPS změřili na rovných 300 km/h. Z okna to vypadalo, jako když si pustíte film trojnásobnou rychlostí. A také díky tomu, jsme cestu o délce 275 km, která autem trvá šest hodin, dali opět na chlup podle jízdního řádu, za hodinu a dvě minuty.

A najednou jsme se ocitli v Hirošimě na hlavním nádraží. Poučeni z minulého dne jsme hned našli automaty Šikanzenu a objednali na pozítří jízdenky do Osaky. A nepoučeni z minulého dne jsem se rozhodli, že cestu z nádraží do hotelu, něco přes kilometr, dáme pěšky. Nakonec to docela šlo, protože navigace nebyla náročná, stačilo od nádraží přejít přes most nad Kyobashi river a pak první šikmou ulicí Kyu Saigoku-Kai doprava. Hotel jsme našli bez problémů, ale byli jsme v něm příliš brzy. K našemu překvapení to nevadilo a ihned nás ubytovali v pokoji s číslem 1111. Pokoj v jedenáctém patře sice není obrovský, ale proti poslednímu je to pokrok. Dáme se po cestě krátce dohromady a vyrážíme na odpolední průzkum města. 

V plánu jsou tři pamětihodnosti a objednávka lodě na zítřek. Začínáme, pěšky, jak jinak, cestou ke hradu Hirošima. Ve všude přítomném seven eleven si kupujeme svačinu, kterou zbodneme v parku před hradním příkopem. Pak směrem k hradu narazíme na strom, který přežil tu nešťastnou událost, kdy se letadlo pojmenované Enola Gay zbavilo nákladu v podobě pumy Little Boy, někdy před 80 lety. Strom to ustál, ale hrad z roku 1590 ne, a tak již podruhé vstupujeme za necelých 50 Kč do kopie původního hradu, postavené v roce 1958, jako přesná replika, která od té doby slouží jako muzeum hirošimské historie před druhou světovou válkou. Hrad to není veliký, ale historie zajímavá, jsou k vidění i samurajské meče a ostří ze 14. století, a výhled z posledního patra na celou Hirošimu stojí za těch pár kaček. 

Z hradu zamíříme k památníku míru a po cestě narážíme na nějakou sobotní odpolední akci v Hirošima Gate parku, kde z jednoho z mnoha kei food tracků ochutnáváme kuře smažené japonskou technikou karaage. Delikátní záležitost, a pak jen pár kroků a objevuje se v celé své kráse, jestli se to tak dá vůbec napsat, Genbaku dome, nebo také Památník míru, či A-bomb dome. Genbaku znamená v japonštině atomový, a jedná se o pozůstatky jediného domu, který částečně ustál výbuch atomové bomby v centru exploze a přilehlém okolí vzdáleném do dvou kilometrů od centra. Dům byl postaven podle plánu českého architekta, rodáka z Náchodu, Jana Letzla, na kterého ještě dnes narazíme. Zachované pozůstatky jsou dnes oficiální historickou památkou Japonska, a na jedné straně symbolizuje obrovskou ničivou sílu, kterou lidstvo dokáže vynalézt, na druhé straně nám také připomíná naději na trvalý světový mír. Posedáváme v okolí řeky Motoyasu a koukáme na zbytky budovy ze všech stran. Pak jdeme k přístavišti, protože se potřebujeme zítra dostat na ostrov Icukušima a kousek od památníku vyplouvá denně několik lodí. Bohužel kiosek je již zavřený, a tak to zkoušíme online, což je těžké, zvláště když máme zadat jméno v hiraganě. Nakonec máme v e-mailu potvrzenou rezervaci, tak uvidíme zítra.

Při focení Genbaku dome si všímáme nedaleké vysoké budovy, která má ve vrchních patrech nezvykle mnoho lidí a odkud musí být výhled na památník luxusní. Odkládáme návštěvu Hirošimského muzea a jdeme tomu přijít na kloub. A skutečně v budově Orizuru Tower je možné za poplatek vyjet na unikátně řešené střešní patro, ze kterého je výhled na celou Hirošimu, včetně památníku. Kromě toho jsou zpřístupněná další dvě patra, věnovaná umění a origami. A našli jsme i část věnovanou právě architektu Janu Letzlovi, včetně originálu jeho vlastního náčrtu stavby z roku 1914, který byl původně ve VIP salónku budovy a v roce 1944 ho jeden ze zaměstnanců schoval, a tak přežil události z 6. srpna 1945. Dále je tu průřez tvorbou architekta v Japonsku, který má na svědomí další tři dokončené stavby, a kdyby nebylo první světové a brzkého skonu Jana Letzla (v roce 1925 ve 45 letech), jistě by těch staveb bylo více.

Po cestě zpátky do hotelu procházíme stejně zastřešenými ulicemi, jako jsme zažili ve Fukuoce, které nabízejí vše od jídla, služby až po zábavu. Mrkneme se do čtyřpatrového Taito station!, který je nabitý herními automaty všeho druhu a vyhlížíme, která restaurace bude mít tu čest nás po celém dni nasytit. Nakonec padne volba na restauraci Okonomiyaki Mitchan Sohonten Hatchobori, která je vyhlášena svou plackou okonomiyaki. Že je vyhlášena bylo hned jasné, když se na usazení v restauraci muselo čekat ve frontě. Už při čekání dostanete menu a objednáte si, včetně pití a pak čekáte a čekáte, než přijdete na řadu, a jste usazeni, v našem případě hned vedle kuchyně, kde jsme mohli sledovat, jak se vlastně okonomiyaki dělá. Okonomiyaki je druh zelné placky, která patří mezi tradiční jídla japonské kuchyně. Někdy se jí přezdívá také japonská palačinka nebo japonská pizza. Existují dvě varianty, jedna z města Ósaka a ta druhá právě z města Hirošima. Mezi základní ingredience k přípravě patří bílé zelí, vejce a mouka. Placka se po usmažení zdobí omáčkou okonomi nebo tonkacu, jarní cibulkou a vločkami bonito ze sušeného tuňáka. Existují různé varianty, my si objednali tu standardní DX-special a pak jednu MITCHAN-special a k tomu dvě orosené. Obě varianty jsme si navzájem ochutnali a obě byly famózní. Pak už jen něco málo v seven eleven, aby nám nebylo těžko, i když kupodivu se ten pocit nedostavil, a hurá relaxovat v hotelu.

[Show as slideshow]

Dnes je v plánu v pravdě pekelný den, v rámci kterého máme navštívit sedm pekel (v japonštině jigoku) v onsenovém městě Beppu v prefektuře Ōita, kde máme i nocleh. Před snídaní se převlékneme do kimon a jdeme udělat kompletní očistu těla do onsenu. Někdo vleze i do té sirné vody, jinému stačí ta sprcha. Každopádně totálně vymydlení dáme poslední snídani, sbalíme vše do Yarise a vyrážíme na sever. Cesta má něco přes sto kilometrů, což znamená minimálně dvě hodiny jízdy, kterou chceme obohatit o pár zastávek.

První zastávka je poměrně krátká, když vystoupáme tradiční padesátkovou rychlostí ze dna kaldery, a máme poslední možnost se z výšky rozloučit s okresem Aso. Naposledy si užijeme všeobsahující pohled na pět vrcholů, i na celou, políčky rozdělenou kalderu a pokračujeme dále. Další zastávka na cestě je Senomoto Resthouse, místní vyhlášená atrakce, která kromě čerpací stanice nabízí i zmíněný resthouse, který v přízemí nabízí místní výrobky z celé prefektury Kumamoto, ale i jiné cetky, a v prvním patře vyhlášenou restauraci, která má v nabídce přes sto položek formou bufetu. Jsme najezení, tak se spokojíme s přízemím a kupujeme pár blbostí. Jednou z nich je maskot prefektury Kumamon, který je zde nabízen v bezpočtu variací, od ponožek po obří plyšáky. Nás nadchne jeden, který po vás vše opakuje a to tak, že se asi pět minut řehtáme jako malí smradi, až se po nás personál otáčí, jestli nemáme nějaký společný záchvat. Ano, máme, záchvat smíchu, když z opakující japonské figurky vypadávají čistě česká a jadrná slova, které mu samozřejmě předříkáváme. Bereme jeho menší verzi, malý model Subaru BRZ, sluneční brýle za necelou stovku, platíme a definitvně opouštíme prefekturu Kumamoto.

Po hodině od opuštění hotelu děláme třetí zastávku, první v prefektuře Óita, v Tadewara Wetlands. Jak už samotný název napovídá, jedná se o mokřady, resp. procházku po mokřadech v několika variantách, od nejkratší, asi 20 minutové, až po nejdelší, 2,5 kilometrovou, která vede i přes blízký les. Samozřejmě bereme tu nejdelší a od návštěvnického centra vyrážíme po vyvýšeném cedrovém chodníku a obdivujeme různé odstíny horských květin, stejně jako dechberoucí výhled na pohoří Kuju a další z místních sopek Iozan. Když cedrový chodník skončí, nahradí ho betonová cesta, která nás zavádí do přilehlého lesa, který je v pravdě netradiční, díky kyselosti půdy, která je důsledkem protékající řeky. Ta vyvěrá ze sopečných hor a je tak kyselá, že v ní není život. Užíváme si tohoto nevšedního přírodního úkazu a dokonce zahlédneme hada, kterého jsme patrně vyrušili našimi kroky. Všude je cítit sirovodík, zvláště když se cesta přiblíží ke zmíněné řece, kolem které se dostaneme až na závěr cesty, která z lesa vyústí na silnici, po které jsme přijeli, a po dvou stech metrech jsme zpátky u auta.

Po další čtvrthodině zastavujeme ve vesnici Yufuin, kde po pár zmatcích nacházíme placené místo pro parkování. Jinak to zde není možné, protože tato květinová vesnice, známá svou krásou a atmosférou je neustále v obložení turistů. Byla navržena tak, aby vypadala jako evropská vesnice inspirovaná anglickým Cotswoldem, a nabízí kamenné chatky a květinové uličky, plné různých unikátních obchodů, tématických kaváren a food shopů. Postupně se proplétáme mezi davy turistů, ochutnáváme dvě varianty wagyu na špejli, grilované kraby, matcha latté a nakonec směs wagyu, zvanou  sukiyaki, de facto něco jako guláš, co by náplň do knedlíku, vařeného v páře. Zůstali bychom i déle, ale peklo nečeká, a tak musíme dál.
Pár minut po třetí hodině parkujeme v onsenovém městě Beppu v provincii Óita. Toto město je známé systémem horkých pramenů, kterým se říká “Pekla v Beppu”. Tato pekla vznikla vývěrem horkých pramenů, keré byly upraveny do stávající podoby bazénů s horkou vodou, s bublajícím bahnem nebo do podoby gejzírů. Vše bublá, pára syčí, nebo se jen vznáší nad hladinou a kolem většiny těchto bazenů jsou nádherné zahrady, jak jinak než v japonském stylu. Turistická trasa zahrnuje sedm pekel, přičemž pět pekel se nachází v docházkové vzdálenosti od místa, kde parkujeme (Mořské peklo) a dvě z nich jsou tři kilometry vzdálená. Celá trasa trvá asi dvě a půl hodiny, záleží na tom, jak dlouho se kde zaseknete, ne pro davy lidí, ale protože se nemůžete vynadívat. Vezmeme to stručně podle pekel, které jsme prošli.

Mořské peklo, je známé svou zářivě kobaltově modrou vodou, která má teplotu 98 stupňů Celsia a používá se k vaření onsen tamago (neboli „vejce onsen“). Vedle tohoto pekla je japonská svatyně a jezírko s vodní florou, vše zasazené do japonské zahrady. O kousek dál nacházíme další bazén, tentokrát s čirou vodou, ze kterého stoupá pára a vedle něj přístupný skleník, kde se pěstují vodní rostliny. Další peklo se skládá z jezírek vroucího šedého bahna. Je označováno jako peklo Oniishibozu, kvůli bublinám bahna připomínajícím holou hlavu buddhistického mnicha (Bōzu znamená v japonštině buddhistický mnich). Opět v nádherné udržované zahradě a kupodivu bez většího turistického davu. Další pekla jsou opodál a dalo by se k nim dojít pěšky, ale tlačí nás čas, tak se mastňácky přesouváme dvouminutovou jízdou ke Krokodýlímu peklu. To kromě dalšího bublajícího bazénu a repliky typické malajské dřevěné stavby, obsahuje první zařízení pro chov krokodýlů v Japonsku. To je tvořeno několika menšími hranatými zamřížovanými bazény, ve kterých je přibližně 80 krokodýlů. Horká voda z pramenů vytváří pro krokodýly vhodné prostředí, a my tak můžeme vcelku zblízka pozorovat krokodýli ve vodě i na souši. A nebyli to malí krokodýli, ale všechno docela velké kusy, někteří až moc velcí. Nechce se nám pryč, ale přesouváme se o pár desítek metrů dál do Bílého pekla, které je zase vsazeno do typické zahrady a jehož součástí je tropické akvárium, které je napájeno párou z pekla a tím umožňuje v akváriu držet ryby jako jsou piraruky a piraně. Zvláště v akváriu je na co koukat a nemůžeme se odtrhnout od opravdu zvláštních až děsivých piraruk. Času ale nemáme nazbyt, vracíme se k autu, které jsme nechali vedle pátého pekla, které má řadu bazénů s vodou i bahnem a jedno obrovské, které prý mění barvu vody podle počasí. Bohužel se v tomto pekle koná nějaká dětská akce a je tam narváno, tak ho proběhneme zrychleně a už sedáme do auta, ať stihneme poslední dvě pekla. V 16:38 vcházíme do Tornádového pekla, které je jediné z pekel, co nemá bazén, ale gejzír, který vybuchuje každých 30–40 minut. V podstatě se jedná o velké kamenné hlediště, na kterém už posedává asi stovka lidí, a místo jeviště je vidět jen malý gejzír stříkající vodu kolmo vzhůru, asi jako zahradní hadice. Při tzv. výbuchu začne voda stříkat kolmo silněji. Nad gejzírem je instalována stříška, aby diváci mohli erupci sledovat zblízka a výbuch gejzíru je nenahodil, protože jeho teplota je kolem 90 stupňů. Bez střechy by prý gejzír dosahoval 30 metrů do výšky. Každopádně za nás to nejhorší peklo, ve kterém jsme ale strávili jen pět minut, protože výbuch se konal dvě minuty po našem příchodu, a hned po té jsme mazali do posledního pekla o kousek dál. Čínské peklo, jehož doslovný překlad znamená „peklo s krvavým jezírkem“ dostalo název podle jeho červeně zbarveného horkého bahna. Jedná se o nejstarší přírodní horský pramen v Japonsku a nám zbývalo  jen 15 minut na jeho obdivování. Ale nakonec jsme dali všechna pekla, prostě pekelná jízda.

Poslední část cesty vedla do hotelu v Beppu, kde jsme zaparkovali na soukromém parkovišti za nekřesťanských 300 yenů na hodinu a šli se ubytovat do klasického hotelu (se sprchou). Po ubytování a na doporučení recepčního, jsme přeparkovali auto a šli se podívat k moři, konkrétně na záliv Beppu Bay. A po cestě zpátky něco málo pojedli v typickém japonském bistru, kde jsme si dopřáli lokální speciality a vychlazené točené pivko. Pak už jen na hotel, někteří ještě do bazénu na střeše, sepsat dění dne a odpadnout.

[Show as slideshow]