|
|
Tak že dnes to bude stručné, jen přesun do Tokia. Což znamenalo po snídani zabalit, což jde pořád složitěji, jak se kufry plní nepotřebnými cetkami a novým oblečením. Nakonec se zadařilo a něco po desáté jsme vyrazili na autobus, který nás dopravil na stanici Kjóto. Už bez jakýchkoliv problémů jsme prošli přes turnikety, našli správné nástupiště a počkali na náš, pro tento pobyt poslední, Shinkansen. Za příplatek 1 000 jenů máme místenky v levé části vozu, to abychom, když nám dá šanci počasí, viděli za jízdy horu Fuji, což se nám nakonec splní. Vlak nás z Kjóta do Tokia přepravil za dvě hodiny, autem by to bylo bezmála šest hodin a 466 kilometrů. Vystupujeme na první stanici v Tokiu, to je Shinagawa station a odtud pokračujeme metrem, konkrétně Yamanote Line, osm zastávek na stanici Akihabara. Znalci se určitě pozastaví nad tím, proč jsme nejeli vlakem až na stanici Tokio, ze které jsou to do Akihabary jen dvě zastávky metrem. No prostě jsme to při objednávání jízdenek netrefili, ale pak jsme zjistili, že jízda metrem vyjde výrazně levněji, a tak jsme to nechali být (a ušetřili asi 2 tisíce jenů).
Akihabara je čtvrť v obvodu Čijoda, mezi Tokijčany též známá jako Akiba, která patří k hlavním nákupním a turistickým oblastem města. Jasně, že má nemalou historii, spokojíme se s tím, že po druhé světové válce se oblast stala centrem černého trhu. To kšeftování čtvrti vydrželo i po potlačení černého trhu a dnes je Akiba proslulá díky bohaté nabídce nejmodernější spotřební elektroniky. Ve 21. století se místo stalo střediskem subkultury otaku, k tomu se dostaneme. Ale napřed se my musíme dostat do hotelu. Google nás žene kolem nákupní čtvrti pod železniční most a přes řeku, pak podél nábřeží a stojíme před hotelem. Nicméně existuje výrazně kratší cesta, kterou později objevujeme. V hotelu nás velmi mile přivítají recepční a robot, jezdící v recepci, i když není po třetí odpoledne, ubytují nás, vytáhnou z nás další poplatky za osobu a noc a velmi mile nám s omluvou oznámí, že v hotelu neteče voda, ale že na tom pracují. Dostaneme mince do automatu na recepci, ze kterého nám vypadnou nějaké sladkosti na přivítání, a jdeme k výtahu. Ten přijede plný místních zřízenců, jeden drží dva kýble s vodou, tak že je jasné, že je voda v hotelu zachráněna. My jedeme do dvanáctého patra, kýble pokračují výše. Pokoj je nejmenší za celý pobyt, ale vejdeme se, zahodíme kufry a jdeme něco malého slupnout.
Dlouho jsme nehledali, o ulici dál od hotelu je k dispozici zvláštní spojení mexické a japonské kuchyně, bistro Jumbo tacos. Tak si přes automat objednáme malou porci taco on rice a chilli hranolky a obojí na místě vdechneme. Pak jdeme zpátky ke stanici Akihabara, navštívit legendární budovu Radio Kaikan, s devíti patry sběratelských plastových postaviček od půl centimetru do půl metru, sběratelských kartiček, přívěsků, nálepek, modelářského zboží a nářadí a mnoho dalšího, co dnešní otaku potřebuje. Kdo je otaku? Až fanatický (ne nutně) fanoušek anime, mangy, komiksu, postavy, hry, značky, modelářství, pro kterého je důležitější více než cokoliv jiného, mít svou oblíbenou postavu, robota, auto, loď, cokoliv, v podobě předraženého plastového odlitku. Většinou se takovým lidem říkalo nerdi, devět z deseti se pozná na první pohled. Je to typ lidí, který vám klidně odvykládá, kdy byla premiéra nějaké postavy v nějaké sérii, jedno jestli filmové nebo anime, ale 100 metrů neuběhne ani za deset minut. No možná ve všem trochu přeháním, ale z půlky to tak je a těch týpků, na které to sedí potkáváme na každém patře více než dost. Když si člověk uvědomí, že celý obchodní dům prodává jen předražené plastové odlitky a papírové kartičky, bez jakékoliv skutečné hodnoty, začíná pochybovat o tom, zda jde lidstvo správným směrem. Jeden obchoďák stačil, sedáme na metro a míříme k tomu nejvyššímu, co může Tokio nabídnout.
Přes jeden přestup dorážíme linkou Asakusa do stanice Oshiage. Vyjdeme z metra a jsme u obrovské budovy Tokyo sky tree. Když zalomíme hlavy dozadu o devadesát stupňů, ční nad námi v Japonsku nejvyšší věž, a třetí nejvyšší stavba na světě (634 metrů). Máme vstupenky na konkrétní hodinu a moc nezbývá času, tak si koupíme něco malého k zakousnutí v místní pobočce Family Mart a jdeme do čtvrtého patra budovy, kde je vstup na věž. Není sice nějak plno, alespoň dole, ale i tak je lidí poměrně hodně, ale věž má více výtahů, a tak jsme do jednoho z nich zanedlouho vpuštěni, a rychlostí 600 metrů za minutu se ocitneme ve výšce 350 metrů. Tam už je lidí docela hodně, ale spodní vyhlídková plošina je obrovská, a tak velký počet lidí docela zvládá. Horší je to u oken, které jsou doslova v obležení a chvíli trvá, než se člověk může podívat ven. Ale pohled na Tokio z výšky za to rozhodně stojí. Koukáme až do západu slunce, a pak se přesuneme výtahem ještě o 100 metrů výše, kde je horní vyhlídka, která se vyznačuje spirálovou, prosklenou lávkou, po které se vystoupá posledních 5 metrů k nejvyššímu bodu na horní plošině, kterým je Sorakara point ve výšce 451,2 metrů. Jen pro představu velikosti věže, spodní vyhlídka má kapacitu 2 tisíce lidí, horní 900 lidí. Když se dostatečně nabažíme pohledů na večerní Tokio, vrátíme se zpět, na úroveň čtvrtého patra, a na terase si všimneme probíhajícího taiwanského festivalu, který je hlavně o jídle. A tak si zavzpomínáme na loňskou dovolenou a v malebném prostředí pojíme něco málo z taiwanské kuchyně.
Pak už jen zpátky jednu stanici vlakem a zbytek metrem a vystupujeme v Akihabaře, která je, narozdíl od denního šrumce, nezvykle klidná, nerdí obchody jsou uzavřené. Tradiční seven eleven a na hotel, plánovat co objevovat dále ve zbývajících dnech.
Poslední den v Kjótu jsme si rozhodli užít na pohodu. Zbývalo nám podle plánu navštívit jen Sagano Bamboo Forest, který je nejdále od hotelu. Při včerejším plánování tohoto dne jsme narazili na to, že po cestě k bambusovému lesu máme možnost navštívit hrad Ninjó, který hrál významnou roli v historii Japonska. A tak první cesta byla jasná, vyrazili jsme poměrně pozdě dopoledne na nedalekou zastávku autobusu číslo 10. Docela trvalo, než přijel, autobusy si tady z jízdního řádu hlavu nedělají, a po pár stanicích jsme byli u hradu Ninjó.
Turistická výhoda místních hradů, které jsme navštívili, narozdíl od těch našich, je, že nejsou na kopcích. O to více ale řeší opevnění v podobě vodních příkopů nebo dalších typů opevnění. Hrad Ninjó se skládá ze dvou soustředných kruhů, no spíše čtverců, opevnění, ve vnějším je palác Ninomaru, ve vnitřním pak zřícenina paláce Honmaru. Celková plocha hradu je 27,5 hektaru, tedy polidštěně řečeno, hrad jako kráva. Patří mezi jednu ze sedmnácti památek na území Kjóto, zapsaných v UNESCO. Historie je opět velmi zajímavá, zásadní je, že po období Edo, kdy v zemi probíhala občanská válka mezi jednotlivými klany, se v roce 1867 stal palác Ninomaru místem prohlášení Tokugawy Jošinobua, potomka zakladatele šógunátu Tokugawa, který vrátil pravomoc císařskému dvoru a tím sjednotil Japonsko. Prohlídka hradu je buď jen kolem budov, nebo s možností vstoupit do paláce Ninomanu. Jdeme i do paláce, když už jsme tady, ale vzhledem k historii a úctě k předkům, není možné jednotlivé komnaty v paláci fotit. V zásadě ale nebylo co fotit, protože všechny komnaty s typickými papírovými zdmi jsou prázdné a liší se jen ve výzdobě, která je v drtivé většině jen replikou původní výzdoby, která je k dispozici v muzeu. A tak mlčky, za zvuku cvrlikání ptáků, procházíme spolu s ostatními návštěvníky jednotlivé místnosti, o kterých se dozvídáme, která k čemu sloužila. Tou největší peckou a zdrojem pro občasný úsměv bylo to cvrlikání ptáků, které vydávají místní podlahy. Když na nich péruji jak idiot, návštěvníci se otáčí a japonky před námi se řehtají. Taky se jim říká slavičí podlahy (uguisubari). Jejich cvrlikání je způsobeno pouze svorkami pohybujícími se proti hřebíkům v dřevěných trámech, které podpírají podlahu. Pouze legendou je, že tak byly podlahy vyrobeny schválně, aby upozornili na nepřítele. Po paláci postupně obcházíme po návštěvnické trase zbytek hradu, včetně skvěle udržovaných zahrad, a kolem pozůstatků paláce Honmaru. Slunce dnes nesvítí, je pod mrakem a teplota kolem 22 stupňů skvěle vyhovuje na procházku po hradu. Nakonec vypadneme hlavním vchodem a jdeme zpátky na zastávku, na které jsme kvůli hradu vystoupili.
Nedaleko zastávky si kupujeme v místním obchodě malé sendviče pro zahnání přicházejícího hladu, které slupneme těsně před příjezdem autobusu 93, který nás následně přes půl hodiny veze do cílové destinace, Saga-Arashiama. Ta je pochopitelně narvaná lidmi, až člověk nechápe, co na tom bambusovém lese všichni vidí. A samozřejmě všude je spousta obchodů, restaurací a street foodu a hlava na hlavě. Takticky utíkáme na terasu restaurace Kyoto Kitchi, kde jen sledujeme po vybrání si z jídelního lístku, jak místní zmatený číšník objednává jídlo pro všechny stoly, přišli po nás a na nás kašle. I když nás to mrzí a nabídka byla docela slušná, vzdáváme to a jdeme se nechat unášet proudem lidí na místní atrakci.
Bambusový les Arashiyama Bamboo Grove nebo Sagano Bamboo Forest je přírodní bambusový les v Arashiyamě. Skládá se převážně z bambusu mósó a má několik turistických a návštěvnických stezek. Davy lidí nás neodradili a postupně jsme se dostali do části, kde sice už nebyl bambusový les, ale zase tam nebyli lidi. Narazili jsme na místní malé občerstvení, kde jsme zahnali neukojený hlad, ale v pravdě výtečným hot dogem a chlazeným pivem z láhve. Díky neobsloužení v restauraci jsme mohli mít tento gastro zážitek, tak že vše zlé je pro něco dobré. Kolem lesa vede spousta stezek, a my jsme po jedné z nich vylezli do prudkého kopce na místní vyhlídku, Arashiyama Park Viewpoint, s krásnou vyhlídkou na rokli, kterou vyhloubila řeka Katsura River. Postupně jsme po stezce klesali zpět až na úroveň řeky, kde jsme došli k mostu Togetsu. Jeho jméno znamená přechod Měsíce přes most, pochází z příběhu o císaři Kameyamovi z období Kamakura. Během plavby lodí za úplňku si císař myslel, že Měsíc vypadá, jako by přecházel most. První most zde byl postaven v roce 836, zatímco současný byl dokončen v roce 1934. Ačkoli se most jeví jako dřevěný, jeho sloupy a trámy jsou železobetonové a pouze parapety jsou vyrobeny z cypřiše. Přes most a vůbec v celém parku jezdí rikši, které vytváří atmosféru připomínající minulou éru Japonska. Pro upřesnění, ty rikši, tažené člověkem. Chvíli jsme poseděli u mostu, koukali na rikši a lodičky na řece, až padlo rozhodnutí pro dnešek docestovat, tedy dojít asi tři minuty na vlak, který nás za dalších deset minut vysadil u metra, to zase za čtvrt hodiny v lokalitě hotelu.
Poslední den, to znamená nějaký nákup a ochutnání toho, co jsme ještě nestihli. Pro nápravu vybíráme místní trh Nishiki. Ten existuje, stejně jako vše kolem, od roku 782 a má také velmi zajímavou historii, do současné podoby se dostal v roce 1993, kdy byl zastřešen. V dnešní době má bezmála 400 metrů a je reprezentován obchody všeho druhu, ale hlavně potravinami, proto je nazýván “kjótskou kuchyní”. Ochutnáváme yakitori torischo, tedy maso na špejli, konkrétně variantu foie gras s kaviárem a lanýži. Pak neodoláme dvěma kouskům speciální sushi wagyu a končíme malými chobotničkami, co mají hlavičky vycpané vařeným vejcem. Pak i nějaký nejedlý nákup a zbývá poslední položka dne, sehnat někde sushi, protože máme pořád na hotelu láhev nihonshu (japan sake) vhodného k sushi. Nalezneme větší prodejnu potravin a skutečně, nabídka sushi je pestrá. Tak si vybereme, nakoupíme spoustu malých balení sóji s wasabi, a jdeme vše na hotel ztrestat. Pak koupíme na dopoledne jízdenky na Šinkanzen do Tokya a dopíjíme zbytky piva z ledničky. Zítra poslední přesun, poslední hotel, poslední město. Tokyo.
Dnes jsme se rozhodli věnovat den městu, které bylo založeno již v roce 794 jako sídlo nového císaře Kammu. Historie města je opět hodně zajímavá, vypíchnu jednu ze zásadních zajímavostí. Tou je rozhodnutí Henryho L. Stimsona, ministra války USA v roce 1945, který Kjóto vyškrtnul ze seznamu měst, na které měla být svržena atomová bomba. Důvodem byl kulturní význam města a díky tomu je Kjóto jediné velké japonské město, kde se zachovalo velké množství předválečných budov, chrámů a svatyní. A ještě jedna známá událost z roku 1997 stojí za zmínku. To se v Kjótu konala konference, která vyústila k přijetí dohody o snižování emisí skleníkových plynů, známá jak Kjótský protokol.
Není ve schopnostech člověka za pár dnů navštívit všechny chrámy a svatyně, protože jejich počet je odhadován na 1600 chrámů a 400 svatyní. Na našem listu je pár turisticky atraktivních, a tak po tradičně bohaté hotelové snídani, jdeme půl kilometru na autobus číslo 3, který nás po půl hodině vysadí na samém okraji města. Míříme k chrámu Ginkaku-ji (oficiálně Kannon-den), také známého jako Stříbrný pavilon, který je zastrčený na úpatí východních hor Kjóta. Skutečným vrcholem zde není chrám, ale okolní zahrada a její mistrovský design. Mechová zahrada, jezírka, klikaté kamenné cesty a pečlivě vyhrabaný bílý písek, znázorňující „Moře stříbrného písku“. K tomu slavný písečný kužel, o kterém se říká, že představuje horu Fuji, a je jedním z nejznámějších prvků chrámu. Krátká procházka nás zavedla na malý kopec, odkud se nám otevřel krásný výhled na okolí a město Kjóto. Tím, že do těchto míst proudí návštěvníci jen autobusy, nebo taxi, není jich tolik a atmosféra je neuvěřitelně tichá, uklidňující a fakt si tam prostě odpočinete. Kousek od chrámu vede Filosofova cesta, jedna ze sto nejlepších cest v Japonsku, ale z časových důvodů ji nevěnujeme pozornost a opouštíme ji po pár metrech, na zastávce autobusu 100.
Autobus 100 objevila Maki a jde o speciální spoj, který jezdí jen o víkendu a svátcích, a v zásadě má zastávky na nejvyhlášenějších památkách města. Evidentně o něm moc lidí neví, protože po prohlídce chrámu do něho nastupujeme s dalšími cizinci v celkovém počtu šest pasažérů a celou dvacetiminutovou cestu nikdo nevystoupil ani nenastoupil. My autobus opustili u chrámu Otani Hombyo, který je v podstatě mauzoleem zasvěceném Šinranu Šoninovi (1173 – 1263). Byl zakladatelem sekty Džódó Šinšu v japonském buddhismu. Samotný chrámový komplex je známý jako Hongwandži a je sídlem buddhistické školy Džódó Šinšu. Chrám je to hezký, a i když situován uprostřed rušné čtvrti, je v něm klid a mír. Nás ale lákalo to, co je za chrámem, a to je Toribeno, obrovský hřbitov s více než 15 000 náhrobky. Zde byl teprve naprostý klid a pohled na tisícovky náhrobků byl zvláštně zklidňující. Ten klid postupně mizel, jak jsme oblast hřbitova opouštěli, protože stezka z něj přímo navazovala na další chrám.
Kijomizu-dera ( japonsky doslova „klášter čisté vody“ ) je buddhistický chrám nacházející se ve východní části města, jedná se o památku zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO. Založen byl v roce 778, tedy na sklonku období, kdy hlavním městem Japonska byla Nara. Historie je opět velmi zajímavá, ale já jen uvedu, že součástí chrámového komplexu je několik dalších svatyň, a hlavně upravených částí, které slouží návštěvníkům, a nabízí různé talismany, vonné tyčinky a omikuji, což jsou populární věštby z papírů. A je to zjevně velmi oblíbené, protože návštěvníků jsou tisíce, a i když to nedosahuje úroveň Expa, tak zúžené cesty kolem chrámu a úzké přístupové ulice dostávají pod náporem návštěvníků pořádně zabrat. Toto se nám nelíbí, a tak se dáme na ústup směr zpět do centra. Po cestě ale zahlédneme ikonickou pagodu Yasaka, a vydáme se jejím směrem.
Pagoda Yasaka, také známá jako věž Yasaka, je buddhistická pagoda nacházející se v Higashiyama-ku. 5patrová vysoká dřevěná pagoda je poslední zbývající stavbou chrámového komplexu ze 6. století známého jako Hōkan-ji. Pagoda je hojně zobrazovaná právě v souvislosti s Kjótem a nyní je turistickou atrakcí, což znamená, že je doslova v obležení turistů. K tomu stabilní šedivá obloha, ze které občas něco malého spadne, prostě ne zrovna ideální podmínky pro návštěvu a fotografování. Ale i tak stavbu obdivujeme a následně se snažíme prodrat přístupovou ulicí dále od věže. Narážíme na Spice Circus Café, ze kterého z okénka prodávají taiyaki. Taiyaki jsou typické japonské pouliční sladkosti s charakteristickým rybím tvarem a plněné krémem z fazolí adzuki. Trochu palačinky, trochu lívance a trochu vafle. Připravují se na pánvi, která má tvar pražmy, v japonštině „tai“. Tak si pomyslně odškrtáváme další bod ze seznamu “co ochutnat”.
Pokračujeme dále na sever a procházíme ulicí Hanamikodži, která se nachází ve čtvrti Gion. 360 metrů dlouhá dlážděná ulice je obestavěná tradičními městskými domy, s charakteristickým dřevěným mřížovím a ploty, které zachycují podstatu starosvětského kouzla Kjóta. V ulici se nachází zavedené restaurace rjótei (tradiční japonské restaurace) a čajovny, z nichž některé pochází z období Edo. Hlad nás donutí zajít na jídlo, což v této části města není problém, protože malé restaurace jsou vlastně na každém rohu. Přijmeme nabídku dvou volných míst v Gion Kyoto Ramen a dáme, jak už název napovídá, něco z nabídky rámenů. Posilněni se rozhodneme, že dnes ještě navštívíme jednu must see atrakci, kde se dá očekávat spousta turistů, která je nejjižněji, ať se k ní nemusíme další den vracet. Nasedáme na vlak a jedeme směr na jih. Bohužel námi vybraný vlak nezastavuje na stanici, kde potřebujeme, tak že po jejím přijetí čekáme, až vlak konečně zastaví a my pojedeme zpátky nějakým spojem, co zastaví kde potřebujeme. To se nakonec podaří a vystupujeme na stanici Fushimi-Inari, odkud je vidět davy lidí mířící na východ od stanice ke svatyni, po dvou přejezdech a pár stovkách metrů v průvodu lidí stojíme před svatyní.
Fushimi Inari-taisha je hlavní svatyně Kami Inari, která se nachází ve Fušimi-ku. Svatyně se nachází na úpatí hory Inari, která se tyčí 233 metrů nad mořem, a vede kolem ní stezka vedoucí na horu k dalším menším svatyním, která má čtyři kilometry a dá se projít přibližně za dvě hodiny, v závislosti na počtu lidí. Normálně by nebyl problém pomalejší kusy obejít a předběhnout, ale stezka není jen tak obyčejná, je tvořena řadou bran torii, známých jako Senbon torii, tedy „tisíc torii“. Jedná se o typické oranžové brány (torii), na kterých jsou jména dárců. Zvyk darovat torii se začal šířit od období Edo (1603–1868) za účelem splnění přání nebo z vděčnosti za splněné přání, přičemž další brány byly z vděčnosti přidávány až do současnosti. Podél hlavní cesty se nachází přibližně 800 bran torii a v některých místech jsou řazeny jedna za druhou, že není možné je obejít a v podstatě procházíte oranžovým dřevěným tunelem. Napadá mě citát s Pelíšků, to muselo dát šílenou práci, přitom taková blbost. I když už máme v nohách tisícovky kroků, měli jsme vizi, že cestu projdeme celou, ale na to je potřeba přijít brzy ráno nebo v noci, stezka je zdarma otevřená 24 hodin a v noci je kompletně nasvícená. Odpolední snažení asi po kilometru vzdáváme, protože proud lidí je místy neskutečný a spíš stojíte než jdete.
A tak celkem vyčerpaní sedáme na vlak a jedeme chvilku odpočívat na hotel. Pak po všech těch ramenech a nudlích a smaženém v tempuře volíme po čtrnácti dnech změnu a jdeme vyzkoušet, jak v japonském podání vypadá italská restaurace. Il-Chianti – Kawaramachi Sanjo je naše volba, restaurace je situovaná v rozsáhlém sklepě, musíme pár minut počkat, než se uvolní jeden ze dvou již uvolněných stolů, to je tady takový zvyk, a pak jsme usazeni. Objednáváme si láhev italského bílého, tradiční předkrmy carpaccio a caprese, a jak jinak pizzu. Carpaccio bylo z ryby, což kupodivu vůbec nevadilo, prostě tady to se syrovou rybou umí, a caprese byl takový polotovar salátu, něco jako tady to máte a dokrájejte si to dle libosti. Pizza byla fakt malá, nicméně chuťově ji nebylo co vytknout, jak těsto tak ingredience bez chyby. Pak jen krátce rozchodíme tu italskou stravu podél řeky Kamo River a jdeme odpočívat na hotel. Další ze dnů s překonanou hranicí 20 tisíc kroků.
Tak dnes snad ten relax, konečně. Vyspáváme, protože dnes nás čeká “jen” přesun do Kjóta. Po snídani ještě lenošíme na hotelovém pokoji a nikam nespěcháme, check-out je až v 11:00. Od rána vydatný déšť, první za celý pobyt, nám také nedává důvod ke spěchu, ale nakonec dobalíme, rozloučíme se s hotelem a tlačíme kufry směr červená linka Midosuji. Odtud pár stanic na Umeda station, od které je kousek vlakové nádraží Osaka-Umeda. Zde chytáme první vlak směr Kjóto a po hodině klimbání se probouzíme a vystupujeme na stanici Kjóto Karasuma. Chyba, měli jsme jet vlakem ještě jednu stanici, takhle to do hotelu místo půl kilometru máme něco přes jeden kilometr. Plahočíme se s kufry v dešti, ulice plné lidí. Déšť je sice vytrvalý, ale mírný, a lehce promočeni dorazíme do hotelu kolem jedné hodiny. Tak že nás ještě neubytují, jen nám schovají kufry a vykopnou nás zpátky do deště. Vybíráme nejbližší atrakci a vyrážíme na půl kilometrový pochod v dešti.
Dorazíme k Samurai Ninja muzeu, a máme štěstí, chytneme začátek prohlídky. Ve skupině asi 30 lidí procházíme jednotlivé expozice a šikovná místní průvodkyně Rika nám skvělou angličtinou líčí historii samurajů a ninjů. Občas svěří obecenstvu lehký meč, palnou zbraň nebo válečnou helmu, tu a tam upozorní na zajímavý exponát, pak nám prozradí, že má v předcích linii samurajů a nakonec ještě moderuje kurz házení šurikenem. Ty pravé nám samozřejmě nesvěří, máme jen gumové, které házíme na terče proti stěnám z polystyrenu. V rámci soutěžení se probojuji mezi čtyři nejlepší, ale ve finále mi i přes dobrou trefu šuriken vypadne z terče, a tak nevyhrávám hlavní a jedinou cenu, plastový šuriken. Tímto zklamáním prohlídka končí, odměníme Riku bouřlivým potleskem a pak následuje víte co. Tentokrát neutratíme nic. Rozhodneme se vrátit k hotelu a najít nějakou restauraci, abychom naplnili žaludky, a v dešti zabili dlouhé minuty, chybějící k času ubytování. Moc se s tím nepáráme a vlezeme do nejbližší provozovny, kde nám překladač odmítá přeložit cokoliv z japonštiny. Tak zjišťujeme, že to není japonština, ale korejština, a že jsme v korejské restauraci. Proč ne, objednáváme si doporučenou obědovou nabídku a hodujeme. Po zaplacení přejdeme kousek do hotelu, kde se konečně ubytujeme, zbavíme se mokrých částí oděvu, a hodinku si orazíme.
Po hodině, ačkoliv se nám vůbec nechce z polohy ležmo, musíme zpět do deště, tentokrát již vybavení nepromokavou bundou a impregnovanou obuví. Včera se nám podařil husarský kousek, vědomi si toho, že má dnes celý den pršet, objednali jsme na půl šestou 1,5 hodinou přednášku o nihonshu (byla k dispozici poslední dvě místa), tedy nápoji z rýže, kterému se u nás říká saké. Sake, krátce, v japonštině, znamená jakýkoliv alkoholický nápoj, i když se ujalo japan sake, jako další možný název nihonshu. Musíme půl kilometru v dešti na vlak, bohužel nechytneme rychlejší spoj, tedy ten co vynechává fůru stanic, tak že si vyžereme stanice a místo 15 minut jedeme přes půl hodiny. Máme ale dost velkou rezervu, tak si cestu vlastně užíváme a na konec vystupujeme na stanici Chushojima. Ta je v okouzlující tradiční čtvrti Fušimi, ve které se nachází téměř 40 “pivovarů” nihonshu. Déšť neustává, a tak jdeme půl kilometru velmi rychle a u adresy uvedené na objednávce nás už ve dveřích vítá pan Kotato z Kyoto Insider Sake Experience. Jsme první mezi hosty na 17:30, tak si vybíráme ta nejlepší místa a probíráme s naším hostitelem, kde všude u nás v Česku byl, a kde jsme byli my v rámci cestě po Japonsku. Postupně se nevelká místnost pro přednášku, spojenou s ochutnávkou a párování s jídlem, plní a nakonec tam kromě nás sedí dvě kanaďanky a tucet američanů.
Napřed se začíná s výrobním procesem (který je velmi podobný s pivem), pak jsme seznámeni s druhy a poddruhy nihonshu. Následuje kurz, jak z nápisů na japonské láhvi určit kvalitu, druh a případně poddruh nihonshu. Pak nám obsluha roznosí šest velkých panáků saké a následuje ochutnávání s výkladem. Upijíme jen trochu, aby nám zbylo na druhou část, tedy párování s jídlem. Dostáváme i sedmý panák vychlazené verze nepasterizované varianty nápoje a přecházíme k párování s jídlem. Každý dostane dělený talíř s různými pochoutkami, které po zkonzumování zapíjíme druhou polovičkou panáků. Jako desert vyfasujeme zmrzlinu s čím jiným než s nihonshu, a na rozloučenou si můžeme koupit libovolné nihonshu z těch, které jsme právě probrali a ochutnali. Byl to skvělý zážitek, který nám, ale hodně, rozšířil obzory o tom, čemu se u nás chybně říká saké.
S jednou zakoupenou lahví nihonshu, určenou k sushi, se loučíme a jdeme zpátky na vlak. Chytáme tu rychlejší verzi místního couráku, a tak jsme zpět na stanici kousek od hotelu za čtvrt hodiny. A déšť neustává. Naštěstí máme hotel v oblasti s ulicemi, které jsou zastřešené (stejně jako jiné nákupní ulice v jiných městech), tak že se nám daří tolik nemoknout. V seven eleven nakoupíme nějaké jídlo a pití na večer a jdeme se zbavit mokrých bund do hotelu. Dnes jen něco před deset tisíc kroků, tak že pohoda, zítra se snad počasí umoudří a my budeme moct prozkoumat Kjóto.
Dnes pokračujeme v navštěvování okolí Osaky, konkrétně máme v plánu hrad a japonskou zahradu v Himeji, a krátkou návštěvu v Kobe, zaměřenou na místní vyhlášenou botanickou zahradu a pak gastronomii v podobě hovězího z Kobe. Pro pravidelné čtenáře je už asi nuda číst, že jsme vstali a náramně posnídali, ale i dnes se to stalo, i když o něco dříve, protože jsme se rozhodli do Himeji jet Šinkanzenem, a tak jsme měli jízdenky na určitou dobu, a následně i vstupenky do hradu na konkrétní čas. Kupodivu nám vstávání dříve nedělá větší problém a po snídani jsme připraveni v 8:15 vyrazit na metro. To nás dovezlo na již známou stanici Shin-Osaka, ze které nás rychlovlak přepravil za cca půl hodiny do Himeji. Tady musím vsuvku, která vyvrací mýtus o ježdění na sekundy přesně. Spoj před naším vlakem měl pět minut nahlášeného zpoždění a i náš spoj pak ze stanice odjel o dvě minuty později. Tak na našeho národního dopravce to samozřejmě nemá, ale zpoždění se může stát i v Japonsku. V Himeji jsme vystoupili a chystali se pomocí navigace dojít k hradu, ale když trefíte správný východ (North) z nádraží, navigaci již nepotřebujete, protože na konci silnice na sever od nádraží je vidět hrad v celé své kráse.
Krátké historické okénko, jen pár faktů, protože historie hradu je docela zajímavá, ale to sem nepatří. Tak jen krátce, hrad je považován za nejkrásnější dochovaný příklad japonské hradní architektury a zahrnuje síť 83 místností s pokročilými obrannými systémy z feudálního období. Hrad je známý jako Hakuro-džó nebo Širasagi-džó (hrad bílé volavky) kvůli svému zářivě bílému exteriéru a údajné podobnosti s letícím ptákem. Pochází z roku 1333, kdy začal jako obyčejná pevnost, která byla v roce 1346 rozebrána a znovu postavena jako hrad Himejama, a o dvě století později přestavěna na hrad Himeji. Hrad byl poté v roce 1581 významně přestavěn a rozšířen o třípatrovou hradní věž. Pak byl za nového majitele v letech 1601 až 1609 kompletně přestavěn a rozšířen do rozsáhlého hradního komplexu. Téměř 700 let zůstal hrad nedotčen a odolal incidentům, jako bylo bombardování za druhé světové války, a přírodním katastrofám, včetně velkého zemětřesení Hanšin v roce 1995.
Hrad Himedži je největší a nejnavštěvovanější hrad v Japonsku a v roce 1993 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO jako jedna z prvních památek v zemi. Každopádně my stojíme kilometr od hradu a máme půl hodiny se k němu dostat. Strašně nudnou rovnou ulicí míříme k hradu, v časovém limitu k němu i dojdeme, projdeme mostem přes vodní příkop a hlavní branou do areálu hradu, pak po cestě ke spodní bráně, kde se sice vytváří fronta pro vstupenky chtivé návštěvníky, ale my už máme vstupenky pořízené online, tak jdeme jinou cestou, kde nikdo není a po zkontrolování QR kódů jsme vpuštěni k prohlídce.
Prohlídka je v zásadě jednoduchá. Postupně procházíme hradním komplexem, až se dostaneme k hlavnímu vchodu do přízemí nejvyšší budovy. To je vybavené systémem větráků, který nám ze začátku nedává smysl, než pochopíme, že pro další poznání hradu je nutné si sundat boty, dát si je do erární igelitky a s tou pak pokračovat v prohlídce. Jelikož všichni návštěvníci stěhují své boty do sáčků, přidáme se, někteří s vědomím, že blízké okolí transfer bot do igelitky asi nepřežije, a pak pokračujeme po strmých schodech do prvního patra, které je vyvedené ve dřevě bez špetky informací. Pak po strmých schodech do druhého patra, které zjevně sloužilo jako sklad zbraní, další schody a další dřevěné místnosti, menší a menší díky tvaru hradu, až ve finále stojíme v nejvyšším šestém patře, kde se proplétáme mezi návštěvníky s igelitkami, snažíme se přes zamřížovaná okna podívat ven a zjišťujeme, že se počet návštěvníků v posledním patře povážlivě zvětšuje. Důvodem je, že cesta zpátky z vrchního patra vede také po prudkých schodech a je známo, že dolů to jde vždy hůře než nahoru. Zvláště, když máte v ruce igelitku s botami, která se zachytává o dvojí zábradlí, kterým jsou schody dolů vybaveny. Je až zábavné pozorovat lidi, jak uvíznou na schodech díky zachycené igelitce v zábradlí a bojují zároveň o holý život a uvolnění igelitky. A tak to máte šest pater dolů, než si boty zase nazujete a igelitky se zbavíte. U toho pokecáme s českou srdečnou rodinou, která s námi tuto atrakci prošla, popřejeme si hezký zbytek dovolené a nakonec jsme před hlavním vchodem do hradní budovy, aniž jsme se dozvěděli cokoliv nového. Jen s pocitem, že jsme přežili igelitkovou taškařici a vylezli až nahoru. Projdem zbytek komplexu, nakoupíme něco v navalprachyšopu a opouštíme hradní komplex.
Jakmile přejdeme přes dřevěný most nad zatopeným hradním příkopem, po kterém vás za mrzký peníz chtějí svézt místní vedoucí plavidel, dáme se doleva a po pár stovkách metrů nacházíme vchod do japonské zahrady, jejíž návštěva je součást našeho QR kódu. Pochází z roku 1992 a byla založena ke stému výročí založení města Himeji. Má 3,5 hektaru a nabízí devět různých zahrad. QR kód zobrazujeme u vstupu a pak už si jen užíváme vskutku dokonalého provedení zahrady. Jezírka, tekoucí voda, dřevěné stavby, různé mostky, různé rostliny, květiny, kapříci, bonsaje a typické japonské stavby pro odpočinek, prostě nádhera, včetně bambusového lesa. Ani se nám nechce ze zahrady zpět do rozpáleného dne, ale tlačí nás čas, a tak míříme zpět k nádraží. Původní myšlenka zde poobědvat vzala za své, mizíme v útrobách nádraží a chytáme první vlak směr Kobe.
O Kobe ve zkratce. S populací 1,5 milionu obyvatel je to sedmé největší město Japonska, mezi přístavními městy pak třetí po městech Tokio a Yokohama, a je vzdáleno asi 35 kilometrů od Ósaky. To ještě budu komentovat později. První svatyně na území Kobe vznikla v roce 201, ale jako město se Kobe traduje od svého založení v roce 1889. Pro příznivce motocyklů, v Kobe sídlí Kawasaki Heavy Industries, výrobce motocyklů Kawasaki.
Vlak do Kobe byl řekněme courák, i když ty tady jezdí přes stovku, ale stavěl na více stanicích, a tak cesta trvala asi 40 minut. Za tu dobu, a stejně tak i večer při cestě z Kobe do Ósaky, vlak nevyjede ze zastavěné oblasti, v podstatě nepřetržitě jedete městem, které nezačíná a nekončí. Výhledy, na jinak nádhernou krajinu, na těchto spojích prostě nejsou a to stejné nás bude čekat zítra při přesunu do Kjóta. V Kobe na nádraží jsme začali mít hlad, na jeho vyřešení padla volba na ledový jahodový shake ze Starbucks (jen jahody, led, trochu mléka a navrh šlehačka). Pocit hladu ustoupil a trošku nás to nakoplo, tak jsme přešky vyrazili na stanici metra Seishin-Yamata line a jeli na zastávky Shin-Kobe, ze které naše kroky mířili do dolní stanice Kobe Nunobiki Herb Gardens & Ropeway.
Jak už je v názvu uvedeno, jde o spojení bylinkové zahrady a lanovky a ačkoliv to zní bizarně, má to své opodstatnění. Ve spodní stanici lanovky bez čekání sedáme do moderní ze všech stran prosklené kabiny lanovky, která nás poměrně svižně vyváží nahoru do horní stanice. Ihned po pár sekundách se nám naskytne velkolepý výhled na celé Kobe a moře Seto, a jak kabina stoupá nahoru, vidíme vodopád řeky Ikuta, Nunobiki no Taki, o kousek výše je přehrada, kulturní památka Nunobiki Gohonmatsu, obojí spojené s vysoce kvalitní vodou z Kobe, pak projedeme střední stanicí a po cestě na horní stanici pod sebou máme 40 akrů záhonů rostlin a bylinek. Horní stanice je umístěna na hoře Rokko a je součástí komplexu budov vystavěných tak, aby připomínaly starobylý německý hrad Wartburg. Prostě dole nasednete v Japonsku a nahoře vystoupíte v Německu. Není nutné jet lanovkou a je možné vystoupat do horní stanice po svých, prý to trvá asi hodinu. Případně nakombinovat cestu nahoru a dolů, kdy se vyplatí vyjet nahoru a dolů sjet až z prostřední stanice lanovky, kde končí zahrada. V Německu jsme lehce pojedli jak jinak než currywurst, prozkoumali zákoutí kopie hradu a vydali se pěšky do střední stanice a po cestě obdivovali záhony a skleníky. Kdyby to šlo, tak tam zůstaneme odpočívat i déle, ale čas nás tlačí a my musíme pokračovat. Sjedem na spodní stanici, kde skončíme v navalprachyšopu, který je jako dozvuk kopie Wartburgu vybaven i něměckým zbožím od kuř dědků až po keramiku. Nic jsme neutratili a šli stejnou cestou na metro, které nás pozřelo a o dvě stanice dále vyplivlo zpět na denní světlo, odkud jsme po svých směr jih šlapali na pobřeží.
Co pořád má s tím po svých, pěšky, šlapali. No ačkoliv se to nezdá, tak dnes jsme nachodili zatím nejvíc ze všech dnů a už od vystoupení z vlaku v Kobe nás boleli nohy. Průměrná denní vzdálenost za poslední týden čini 13,7 km a pořád nebyl pořádný relax day. Uf, musel jsem si postěžovat a jdeme, ne, raději pokračujeme, dále.
Pobřeží nabízí místní atrakce, Kobe Port Tower, věž, která je sice pěkná, ale její návštěva je dopředu vyprodaná a s těmi 108 metry výšky bych tomu říkal spíše věžička, pak ruské kolo a velký nápis BE KOBE. Samozřejmě je toho mnohem více, ale my jsme chtěli vidět pobřeží a teď zpět na vlak. Ale přes čínskou čtvrť, kde chceme ochutnat vyhlášené hovězí Kobe. Projdeme pár restaurací, co mají beef Kobe v nabídce, až se v jedné usadíme, sami, proti nám starý kuchař, který námi vybrané maso, nízký roštěnec, rib eye a svíčková, před námi připravuje, doporučuje nám s jakou kombinací příloh (sůl, wasabi, misopasta, sojová omáčka, naložený česnek, citrónová šťáva) máme maso ochutnat, do toho dělá přílohy (lilek, papriku, brambory) a prostě nás k tomu vaření ještě baví. Že to maso bylo fenomenální a lepší jsme nejedli, snad ani nemusím uvádět. Nakonec, po vážně kulinářském zážitku, nás ještě doprovodí z restaurace a když odcházíme, klaní se ve dveřích. Splněno, můžeme domů, opět courákem do Osaky, tam metrem k hotelu, nějaký nákup na večer a na kutě, nechat odpočinout nohy po dnešních 28 tisících krocích. Mimochodem, objevili jsme další místní skvost, rajčatové pivo.
Po včerejším zážitku jsme se rozhodli opustit město a zamířit do přírody, tedy konkrétně do veřejného parku Nara, pojmenovaného podle stejnojmenného hlavního města stejnojmenné prefektury. Že se nezbavíme lidí, jsme tušili, ale že jich bude zase taková nálož jsme nečekali. No zpět ke městu. Město Nara bylo bezmála 100 let hlavním městem Japonska (od roku 708) a v té době bylo stavěno podle vzoru Čchang-anu, hlavního města dynastie Tchang. Pak se stalo hlavním městem Japonska Kjóto a stavby nebyly dále využívány. Přesto, nebo právě proto se některé dochovaly, a v roce 1998 byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Díky velkému množství památek se Nara stala magnetem pro turisty.
Symbolem města se stali jelínci sika, kteří se volně pohybují mezi chrámy a svatyněmi a loudí na turistech jídlo. Jelínci jsou totiž v šintoismu považováni za symbolické poslíčky bohů. S těmi jelínky sika (z japonského označení jelena shika), je to vážné zajímavý příběh, jak s jejich ochranou, tak s jejich chovem, více třeba na wikipedii. Vypíchnu jen jediné, že na základě výzkumu genotypů populací těchto jelenů z roku 2023, bylo dokázáno, že genetická diferenciace jelenů z parku Nara od populace stejného druhu jelenů na poloostrově Kii, proběhla přibližně před 1400 lety, což je geneticky blízké roku 768. Jednodušeji řečeno, výsledky tohoto výzkumu potvrzují, že Japonci chrání jeleny v oblasti Nara již více než 1000 let.
To by na úvod stačilo, i když by se o městu Nara i jelíncích sika dalo napsat o hodně víc, teď k průběhu dne. Klasika, snídaně, pak na metro jednu zastávku na stanici Namba, ze které jsme šli pár minut na vlakovou stanici Osaka-Namba, stále v podzemí. Místenky Maki koupila včera večer, bylo třeba jen koupit jízdenky. Chvíli jsme bojovali s automatem, až nám na pomoc přišla místní zaměstnankyně (pomoc je k dispozici u všech automatů na všech stanicích, což je super), a když jsme s ní probrali o co nám jde, výsledkem bylo, že si jízdenky kupovat nemusíme a můžeme použít naše ICOCA karty. Tedy jen si u turniketů pípnout a tím pádem máme jízdenky. Nástupiště jsme zmákli bez problémů, a v 9:50 vlak vyrazil směr Nara. Vlak postupně vyjel z podzemí a za půl hodiny v něm zase zmizel, a my vystoupili, spolu s další stovkou turistů, na nádraží v Nara. Park Nara je asi deset minut od nádraží, tedy z budovy nádraží proudí davy lidí jedním směrem, a po pár minutách už naráží na prodejce jeleních krekrů a na vlastní jelínky sika. Ti zvláště po ránu žebrají jídlo (odpoledne už jen leží a mají dost), a protože jsou léty naučeni, tak když se před nimi pokloníte, pokloní se také, a pak očekávají jídlo. Tím se samozřejmě baví všichni, turistů jsou mraky, jelínků desítky, všichni se fotí, jak krmí jeleny, ucpou chodníky, do toho všudypřítomné jelení bobky, prostě paráda. Po překonání prvního setkání s jelínky, oni jsou stejně v celém parku, je tu konečně park Nara.
Park byl založen v roce 1880 a jedná se o jeden z nejstarších parků v Japonsku. I s areály svatyň, chrámů a Národního muzea se rozkládá na ploše 660 hektarů. V této oblasti se nachází památky světového dědictví, stejně jako řada národních pokladů, významných kulturních statků a přírodních památek určených japonskou vládou. Vzhledem k rozloze parku je jasné, že není v lidských silách celý park projít za jeden den, ale i tak se dá stihnout hodně, tak si pojďme shrnout, co jsme během návštěvy viděli.
Hned ze začátku nejdeme s hlavním proudem návštěvníků a míříme na samotný jih parku, kde je k vidění Ukimido Pavilion. Tento šestiboký dřevěný pavilon jakoby se vznášel na vodách rybníka Sagiike. Byl postaven v roce 1916 a jeho střecha z cypřišové kůry z něj dělá vynikající příklad tradiční japonské architektury. Vypadá sice trochu opotřebovaně, ale věříme, že na jaře, když po dřevěném mostě přejdete doprostřed rybníku, a zrovna rozkvétají všude kolem sakury, může být výhled dechberoucí. Hned za rybníkem narážíme na japonskou zahradu z roku 2020, která je zdarma přístupná veřejnosti. Její název je Yugayamaenchi a jedná se o zahradu s čajovnou, bambusovým lesem a jezírkem. Čajovna byla zpřístupněna, tak jsme mohli dovnitř prohlédnout si interiér, čaj se zrovna nepodával. Zahrada má nádhernou atmosféru a není zde mnoho návštěvníků.
Pokračovali jsme východním směrem do svatyně Kasuga. Cesta k ní byla lemována kamennými lucernami, kterých je v okolí svatyně přes dva tisíce. Protože přes noc pršelo, byla cesta lehce blátivá, ale nic, co by se nedalo přejít. Samozřejmostí byli všudypřítomní jelínci sika a turisté, kterých rapidně přibývalo, jak jsme se ke svatyni blížili. Minuli jsme vstup do botanické zahrady, protože chceme vidět více staveb než rostlin, a po projití tradiční bránou jsme stáli před svatyní Kasuga Taisha, postavenou v roce 768 na pokyn císařovny Šótoku. Tak konečně něco, co se nepostavilo v minulém století. A je fakt nádherná, má střechy v čínském stylu a červenou, zlatou a rumělkovou výzdobu. A všude jsou rozvěšené bronzové lucerny, které musí při zde pořádaných festivalech nádherně zářit. V rámci prohlídky zavítáme do zatemněné části svatyně, kde je pár luceren rozsvícených pro představu. Zatímco je docela běžné, že japonské svatyně ctí jedno nebo dvě božstva, Kasuga Taisha ctí čtyři z nich, včetně božstev z Kašimy (prefektura Saga), Katori (prefektura Čiba) a Hiraoky (Ósaka), i proto je svatyně považována za jedno z nejposvátnějších míst v celém Japonsku.
Pokračujeme ke komplexu Nigatsu-dó (Síň druhého měsíce), který je součástí chrámu Tódai-dži, k tomu ještě dojdeme, a kromě specifické síně s názvem Nigatsu-dó zahrnuje několik dalších budov. Komplex byl založen v roce 752 a vydržel poměrně dlouho, až do roku 1667, kdy byl hlavní chrám se síní zničen v důsledku požáru. Poté, co požár zničil hlavní chrámovou stavbu, byly zahájeny práce na obnově chrámu, které byly dokončeny v roce 1669. Současná hlavní síň Nigatsu-dó je prohlášena za národní poklad.
Slunce si dnes doslova užívá a nám z neustálého chození a vedra dochází síly. Ale je nutné navštívit to nejvíc, co park Nara nabízí. Chrám Tódai-dži, který vám prostě svou velikostí vyrazí dech a aby ne, jedná se o největší dřevěnou budovu na světě. Když dech naberete a koupíte si vstupenky, je vám umožněno do chrámu vstoupit přes obrovské dveře a to, co se před vámi objeví, vám vyrazí dech podruhé. Celá ta obrovská stavba poskytuje přístřeší bronzové soše sedícího Buddhy Vairóčana, v Japonsku známého jako Daibucu. Základní míry sochy jsou 15 metrů výška a váha 500 tun. O chrámu i soše je toho hodně zajímavého ke čtení, nebudu to sem přepisovat. Naprosto ohromující zážitek.
Zcela vysíleni dojdeme zpět k nádraží, v přilehlé restauraci si dáme, jak jinak, Buddha ramen a posilněni jdeme na vlak, stejně jako tisíce turistů v odpoledních hodinách. Vlak není sice narvaný úplně, ale není si kam sednout, a tak je těch třicet minut jízdy do Ósaky docela utrpení, nohy už docela bolí. Nakonec dorazíme k hotelu, vezmeme to přes náš čím dál tím více oblíbený obchod Aeon Food Style a nakoupíme si sushi a jiné pochutiny a zbytek dne odpočíváme a plánujeme zítřejší výlet.
Výstav označovaných Expo je více typů. Expo může být světové, specializované nebo zemědělské. První skutečně světová výstava se konala v roce 1791 v Praze v Klementinu, ale za první světové Expo je považována světová výstava, která se konala v roce 1851 v londýnském Hyde parku. Od té doby se konalo Expo 36 krát včetně toho současného. Od roku 1995 se ustálila pravidelnost konání v intervalu pěti let a doba trvání je v rozsahu tří až šesti měsíců. V minulosti Japonsko Expo již hostilo, v roce 1970 v Ósace, v roce 2005 zavítalo Expo do města Nagoya a letos se vrátilo do Ósaky.
Hlavním místem konání Expa 2025 je oblast o rozloze 155 hektarů nacházející se na uměle vybudovaném ostrově Jumešima ve čtvrti Konohana-ku v Ósace. Kolem jednotlivých pavilonů navrhl japonský architekt Sou Fudžimoto postavit Grand Ring, něco jako obrovský kruh, vytvořený ze dřeva za použití tradičního truhlářství, který pokrývá plochu 61 035 metrů čtverečních, a jedná se tedy o největší dřevěnou stavbu na světě. Na vrcholu kruhu se nachází 2 025 metrů dlouhá cesta zvaná „Skywalk“ s pěti eskalátory a šesti výtahy, které k ní poskytují přístup. Předpoklad, že výstavu navštíví za šest měsíců 28 milionu návštěvníků, si vynutil prodloužení metra na lince Chuo Line o 3,2 kilometru s využitím již existujícího tunelu Jumesaki. Slavnostní zahájení výstavy Expo 2025 proběhlo 12. dubna 2025 za účasti japonského premiéra, císaře, císařovny i korunního prince a 1 300 zástupců zúčastněných zemí.
A dnes, 21. 5. 2025 nastal ten den, kdy bude Expo 2025 poctěno zvláštní delegací z Brna. No tak asi na nás nikdo nečeká, ale pro nás je to velký den, protože jsme nikdy Expo nenavštívili a popravdě jsme ani neměli představu, do čeho jdeme. Tak si pojďme shrnout, jak naše návštěva vlastně dopadla.
Tradičně vydatně posilněni vynikající snídaní, vyrážíme z hotelu a po pár metrech sestupujeme na linku metra Yotsubashi, kterou jedeme jen jednu zastávku, na které přesedáme na linku Chuo Line a jedeme na nově postavenou konečnou. Už při přestupu je jasné, že se na výstavu chystá více lidí, protože při nastupování do vozu nás proud lidí rozdělí a přeplněnost vagónu nám nedovolí se k sobě přiblížit, tak těch šest stanic jedeme v sardinkovém módu, až nakonec všichni cestující vystoupí na konečné. Ta je naštěstí pojata velkolepě, tak že se dav hrne poměrně širokým tunelem, který vyústí na opravdu obrovské prostranství, kde se za pomoci místních činovníků a natažených pásek reguluje proud davu směrem ke vstupu na výstavu. Prodej lístků byl chytře odstupňován na hodinu příchodu, a tak jsou návštěvníci řazeni do ohrad podle vstupu. My máme vstup na 9:00 a je půl desáté, tak že spolu s ostatními opozdilci nejsme potupně uzavřeni v ohradě, ale naopak naháněni ke vstupním branám. Těch je opravdu mnoho, 20, možná více, a tvoří se před nimi řady čekajících na odbavení. Po pěti minutách přicházíme na řadu, vše co máme s sebou vysypeme do připravených plastových boxů, které míří pod skener, a my přes skenovací bránu projdeme. Když nám nic v zavazadlech nenajdou, pobereme vše zkontrolované a následuje kontrola vstupenek. Ukazujeme QR kódy okopírované z aplikace, přes kterou jsme si lístky koupili, vše funguje bez problémů, a tak jsme vpuštěni na výstaviště.
Jsme na Expu. Dokázali jsme to. Míříme od vstupu k vnější straně Grand Ringu a žasneme nad jeho velikostí i provedením. Maki v informačním centru kupuje průvodce s klasickou rozkládací mapou, ať se orientujeme, a spolu s další tisícovkou návštěvníků vstupujeme dovnitř dřevěného kruhu a spatřujeme první obrovské domy jednotlivých států. Netrpělivě vystojíme krátkou frontu a jsme v prvním domě, Malajsie. Vystoupíme po obvodu budovy do prvního patra a procházíme celou velmi vkusnou instalaci, představující zemi. Zastavujeme se u obrovského 3D modelu Kuala Lumpur, kde jsou světelně vypíchnuty nejznámější budovy, které máme ještě v živé paměti. Možnost vyjít na střechu si necháme ujít a kolem kmene obrovského umělého stromu, jehož listy stvořili různí umělci, scházíme do navalprachyšopu, přes který se dostaneme ven.
Jsme nadšeni, a tak bez rozmyslu stojíme ve frontě na návštěvu domu Filipín. Asi po pěti minutách jsme v malé skupince vpuštěni dovnitř, kde nás krátce přivítají, poslechneme si úvodní proslov a pokračujeme do útrob instalace. Vše je pěkně nasvícené a popisuje zemi po všech stránkách. Maki křepčí před obrovskou multimediální zdí, která stínuje postavy před ní, a to pomocí roztomilých postaviček stvořených zřejmě z listí a všichni se tam kroutí, rozhazují ruce a řehtají se. Pak pár dalších osvětlených zdí plných informací, hraje hudba, je to prima a nakonec, jak jinak, končíme v navalprachyšopu, kde necháme pár jenů a jsme zpátky venku.
A takhle by se dalo pokračovat procházením všech instalací všech zemí. Nutno podotknout, že hodně zemí má prezentaci společně v jednom z domů, zvláště africké země, ale třeba z Evropy společně vystavují severské státy, nebo Litva a Lotyšsko sdíli jeden dům. I tak nám dochází, že nebude v našich silách projít domy všech států, a bude nutné si vybírat. Navíc do některých domů je třeba mít objednaný vstup. Navíc se výstaviště neustále plní dalšími návštěvníky a délka front úměrně s počtem návštěvníků narůstá.
Tak jdeme primárně navštívit prezentaci naší malé zemičky. Po pravdě, jsme zklamáni, protože prezentace Českého domu v televizi i na obrázcích slibovala velký dům ze dřeva a čistého skla, ale dům tak velký zase není a sklo evidentně nikdo nečistí a vypadá dost omšele. Těšíme se na Plzeň, ale do skla jen uvnitř, a fronta není zrovna malá, a u okénka jen do plastu. Tedy napřed do jiného okénka objednat a zaplatit a pak do dalšího okénka, kde vám to pivo načepují. Obsluha je čistě japonského původu, aspoň že to pivo je naučili točit. Srkáme pivo a pozorujeme na nedaleké vodní ploše vodotrysk, který reaguje na nějaké klavírní sólo z reproduktorů, vypadá to efektně. Jdeme vyhodit kelímky zpátky k pavilonu a všimneme si, že fronta do restaurace zmizela, tak jdeme ke vstupu a za pár minut nás přivítá japonka slovy “Dobrý den” a usadí nás. Tak si objednáme dvě hladinky do skla a dáme si místní variaci na knedlo, zelo, vepřo/kachnu. Něco jako zelí s masem v knedlíku. Pivo nemělo chybu, jídlo bylo dost kořeněné, tipujeme moc tymiánu a hlavně slané. Ale restaurace praská ve švech a všichni cizinci si pochutnávají, protože nemají šajn, jak to chutnat má. Po jídle zkontrolujeme frontu na prohlídku, a ta se ještě zvětšila, tak to vzdáváme.
Pokračujeme kolem zatím zavřeného domu Malty, domu severských států a Turkmenistánu a stoupneme si do fronty na prohlídku prezentace Bahrajnu. Fronta není malá, slunce praží a čekání se prodlužuje. Po půl hodině jsme ve skupině 25 lidí vpuštěni dovnitř, kde máme dvě krátké zastávky s výkladem a dále pokračujeme prezentací zaměřenou na všechny vjemy. Tak saháme na co se dá, čicháme k baňkám s vůni oleje, benzínu, různých kovů a dokonce i peněz. Z vrchního patra dřevěné budovy Bahrajnu, a později i z venku, fotíme Les civilizací, další český počin, který je tvořen z šesti a půl tisíce let starých dubů, které byly nedávno objeveny ukryté v zemi. Prohlížíme si další exponáty, včetně helmy Oscara Piastriho z letošní F1 velké ceny Bahrajnu, až skončíme víte kde. Abychom si užili i chuťového vjemu, necháváme si udělat ledovou kávu a dáváme se do řeči s urostlým chlapíkem v totálně propocené košili, který nám kávu připravuje. Ten nám sdělí, že nejlepší pivo na celém výstavišti je to naše, jak jinak, a že máme rozhodně navštívit prezentaci Kuvajtu. A jsme zase venku a to jsme ještě netušili, že to byl poslední navštívený dům. Zkusíme navštívit doporučený Kuvajt, ale fronta je tak dlouhá, že jen představa toho stání pod sluncem je bolestivá.
Pobyt na slunci už je fakt dost nepříjemný, je nesnesitelné vedro, tak padne rozhodnutí, nechat se jezdícími schody vyvézt na vršek Grand Ringu, kde snad bude trochu více foukat. A ten efekt to skutečně má. Jdeme po stezce na západní stranu výstaviště, protože chceme na další doporučení navštívit dům Austrálie. Když jsme přišli na výstaviště, tak se po stezkách na Grand Ringu pohybovaly ojedinělé postavy, nyní zde doslova proudí davy lidí, včetně nepočítaně školních tříd, a dle uniforem i různých škol, až to vypadá, že sem navezla všechny školáky minimálně jedna celá prefektura. Ten počet lidí začíná být doslova šílený. Když sjedeme z kruhu dolů, je až nemožné se mezi návštěvníky někam dostat, ale nakonec se nám povede najít vstup do domu Austrálie. Na tom je jen cedule, že dnes už jen pro ty, co mají rezervaci. V zásadě je situace taková, že bez rezervace už je jen šance stát v minimálně hodinové frontě bez ohledu na to, který stát vás zaujal. Jdeme ještě k západní bráně, zvěčnit obrovského robota a máme toho dost. Tím pro nás Expo končí, ale musíme ještě celé výstaviště přejít na východní bránu, protože jen z té nám jede metro. A tak se znovu plahočíme před davy návštěvníků, školáků k východu, až se nám podaří dostat do metra, chytit zrovna odjezd a rychle odsud zmizet.
Teď si asi říkáte, to jsou paka, tak když něco chtěli vidět, tak proč si to dopředu nerezervovali, když věděli, kdy tam budou. Správná úvaha, ale bohužel to tak nefunguje. Můžete si za nemalý poplatek zažádat o rezervaci, ale vzhledem k tomu, že poptávka je příliš velká, bude vaše poptávka spolu s dalšími losována a můžete, ale také nemusíte, být na daný den vylosováni. V rámci naší vstupenky byli tři losování zdarma a kromě jednoho vystoupení, o které jsme zájem neměli, žádný los nevyšel. Prostě jak říká poručík z Černých baronů, lidí je na světě jako sraček. Ani kdyby denní návštěvnost regulovali na polovinu, tak by to nepomohlo. Optimální by bylo tak na desetinu, pak by byla šance, že se někam dostanete. Ale když za každou cenu chcete mít za šest měsíců 28 milionů návštěvníků, musíte tam denně dostat bezmála 160 tisíc lidí, a na to ty atrakce nejsou dimenzovány. Byl to zážitek, být tam a něco málo vidět, je to velkolepé, ale na druhé straně jsme ani jeden nezažili akci, kde by bylo takové množství lidí a ve výsledku, spolu se vzpomínkou na nepříliš vydařené jídlo v Českém domě, to bylo celé tak trochu zklamání. Expo jsme zažili, nikdy více.
Naprosto vyprahlí, zpocení a zničení jsme se vrátili na hotel, dali se dohromady, naházeli špinavé prádlo do batohů a vyrazili do nedaleké veřejné prádelny. Chvíli jsme studovali, jak to funguje, něco i přes překladač, až nám byl princip jasný. Naplnili jsme buben prádlem, vhodili 400 jenů, zvolili jemné praní a hotovo. Máme 28 minut, tak jdeme nakoupit do obchodu vedle hotelu jídlo a pití, to hodíme na hotel a vrátíme se do prádelny chvíli před tím, než dopereme. Pak vše do sušičky, kde je obsluha ještě jednodušší, za 100 jenů 10 minut sušení. Za dvacet minut a o dvě stoky jenů lehčí si odnášíme dva batohy vypraného suchého prádla. Po přepočtu vypráno a usušeno za necelou stovku, včetně pracího prostředku, který si pračka dávkovala sama. Na hotelu hodujeme a pak zaslouženě odpočíváme.
Včera večer Maki pořídila online dvakrát Ósaka amazing pass, že ušetříme v rámci objevování města. Po propočtu jsme dospěli k tomu, že s ohledem na cenu pasu musíme použít 4x metro a navštívit čtyři z pěti atrakcí, které pas pokrývá, aby se nám pas vyplatil. Pas je jednodenní a po prvním použití se aktivuje s tím, že doba aktivace končí tři hodiny po půlnoci. Do té doby jsou “zdarma” vstupy na vybrané atrakce a jízda MHD, včetně příměstských vlaků.
Po snídani, tedy někdy kolem deváté, vyrážíme z hotelu na metro, směr první atrakce. V metru pro jízdu v rámci pasu máme použít QR kód, který je generován z aplikace pasu. Moc tomu nevěříme, ale funguje to, tak že si osvojujeme systém procházení turnikety metra. Maki na svém mobilu vygeneruje QR kódy, které mají platnost 15 sekund a přiloží ke čtečce první kód. Předá mi mobil a projde. Já se posunu v aplikaci na další QR kód, přiložím ke čtečce, projdu a vracím mobil Maki. Funguje to a šetříme kredit na našich ICOCA kartách. Jedeme červenou linkou tři stanice a vystupujeme na stanici Umeda Station, ze které je to necelý kilometr k první atrakci.
Umeda je významná obchodní, nákupní a zábavní čtvrť a její název znamená švestkové pole. Ale nebylo tomu tak vždy, dříve byl název oblasti Umeda Haka (hrob Umeda), protože zde byl jeden z největších hřbitovů v Ósace v období od počátku 17. století až do počátku 19. století. V 70. letech 19. století byla oblast rekultivována a zasypána prefekturní vládou na podporu vytvoření první stanice v Ósace. Slovo „Umeda“ se dříve psalo jinými znaky kanji 埋田 (zakopané pole), aby odráželo tuto historii. Název byl změněn na 梅田 (švestkové pole) beze změny výslovnosti. Dost historie, proč tu vlastně jsme. Cílem je Umeda Sky Building, dvouvěžový mrakodrap, který se skládá ze dvou 40 patrových věží, které jsou v nejvyšších dvou patrech propojeny skleněnými mosty s eskalátory a výtahy, které procházejí otevřeným atriem. Věže dosahují celkové výšky 170 metrů, zatímco celková výška je 190 metrů a byly dokončeny v roce 1993. V čem je celý projekt unikátní z hlediska architektury a postupu stavby, a proč jsou věže jen dvě, když původně měly být čtyři, se dočtete na těch internetech. Pro nás to bylo o tom vyjet po pojízdných schodech do třetího patra, odsud výtahem do 40. patra, kde jsme opět uplatnili QR kódy a pokračovali tubusem s pojízdnými schody pomyslným středem budovy do nejvyššího přístupného místa, kde je vyhlídka. Ta jízda po eskalátorech, které jsou ve výšce 170 metrů byla docela zážitková. Koukáme z vyhlídky do všech stran a až se nabažíme, sejdeme o patro níže, kde necháme nějaké jeny v navalprachyšopu a pak zase výtahem zpátky dolů, poodejít pár desítek metrů od budovy, aby se vešla do mobilních snímačů a zvěčnit “jen” patnáctou nejvyšší budovu v Japonsku. Zpětně asi nej zážitek tohoto dne, ale i ty ostatní nebyly špatné. Pojďme na ně.
Pěšky se vracíme ke stanici Umeda, za kterou je hned kousek obchodní komplex Hep five, kde je další “zadarmo” atrakce. Když do budovy vstoupíme, je nad námi zavěšen model plejtváka nebo velryby, nejsem ichtyolog, v životní velikosti, včetně mláděte, vše vyvedené v červené barvě. Po jezdících schodech stoupáme kolem té mega ryby do sedmého patra, kde pochopíme, proč je zde červená barva tak oblíbená. Symbolem Hep Five, a naší další atrakcí, je zářivě červené ruské kolo o průměru 75 metrů, které je instalováno tak, že se zdá být zaklínováno do střechy budovy. Nástupiště je v 7. patře a gondoly stoupají střechou do výšky 106 metrů nad zemí, což nabízí panoramatický výhled na centrum Ósaky. Kolo má 52 čtyřmístných plně klimatizovaných gondol, a v každé z gondol je umístěn bluetooth reproduktor, abyste si mohli užít těch patnáct minut jedné otáčky se svou oblíbenou hudbou, stačí se spárovat. A výhled z vrchu byl fakt parádní.
Tak dvě atrakce ze čtyř máme za sebou, a je čas se přesunout k další. Vracíme se ke stanici metra, kde sedáme na fialovou linku Taminachi Line a jedeme tři zastávky do stanice Taminachi 4-chome, ze které to máme 1,5 kilometru k třetí atrakci, kterou je Hrad Ósaka. Jak to tady s hrady chodí, už víme a ani tento není výjimkou. Hrad měl poměrně pohnutou historii, která se táhne od roku 1585. Několikrát vyhořel a dnešní podobu získal až po druhé světové válce, kdy byl znovu postaven. Celý hradní komplex je spíše obrovská pevnost s rozlohou 61 tisíc čtverečních metrů, obklopena vnějším a vnitřním vodním příkopem. Vlastní hrad je nejnavštěvovanějším hradem Japonska a každý rok ho navštíví přes 2,5 milionu lidí. Když jsme v teplotách 26 stupňů ve stínu, který tu skoro nikde není, došli k hradní budově, čekala nás dlouhá fronta na vstupenky. Naštěstí ale máme naše QR kódy, tak celou frontu předbíháme a funíme po schodech ke vstupní bráně, kde je možnost jít vlevo, a vyjet do osmého patra hradu výtahem, ovšem vystát si frontu, nebo jít vpravo, kde není ani noha, a vylézt si těch osm pater po svých. Vpravo byla naše volba, prošli jsme všechny patra, kromě šestého, které bylo zavřené a nakonec v osmém patře koukali na všechny strany z vyhlídky. Z hradů zatím asi pro nás nejvíc, včetně obrovské pevnosti, jen škoda, že to zase není hrad, co skutečně zažil šoguny a samuraje. Mimochodem, kromě čtvrté atrakce to vlastně bylo dnes o vyhlídkách ( japonsky tenbō-dai).
Díky spalujícímu slunci toho už máme dnes dost, ale aby se nám přece vyplatily ty „pussy“, je třeba zajet do poslední atrakce, kterou je Národní muzeum umění. Google nás posílá od hradu asi kilometr pěšky na metro. Když dorazíme do určené lokality, nejsme schopni najít vstup do metra, jen na vlaky. Pak nám dojde, že i Google myslí vlaky, tak hledáme linku, kterou Google vyžaduje a nejsme úspěšní. Když projdeme celý komplex dvakrát, vzdáváme to a rozhodneme se k muzeu dojít pěšky, 35 minut cesty. Po deseti minutách zjišťujeme, že nejdeme správným směrem, protože se prostě správná pozice v tom všude přítomném železobetonu hledá špatně a rezignujeme. Už to tu zaznělo, když je nejhůř, zbývá jen Uber. Ten dojede do minuty, klasický místní taxík, černý sedan Toyota Crown, který slibuje odvoz za 980 až 1260 jenů. Schvácení odpadnem na bílé zadní sedačky a necháme se necelých deset minut, včetně dvou dlouhých červených, dovézt k muzeu. Řidič nás vysadí se slovy, tady je to muzeum a odjede. Aplikace pípne a strhne se 2000 jenů, inu není Uber jako Uber. A ještě nás ten blbec poslal do špatného muzea, naštěstí to správné je hned vedle. No správné, v rámci našeho zdarma QR kódu máme přístupné jedno patro ze dvou a z těch exponátů jsme mírně řečeno otrávení. Asi nechápeme současné umění, ale až na výjimky máme prostě pocit, že si z nás někdo dělá pr.el. Tak třeba ve velké místnosti nataháte šňůrky, na ty dáte papírové vlaječky, pod to disco kouli a tu nasvítíte baterkou uchycenou na štaflích. A máte exponát v muzeu. Nebo obrovská socha půlky hlavy, jakoby se vám při tvorbě rozpadla, tak ji podložíte hromadou hlíny a prohlásíte to za umění. A další a další pitomosti nazývané uměním. Ale možná to jen nechápeme. Prostě ta poslední atrakce za návštěvu nestála. Jdeme na metro a zpět do hotelu, kde odpadáme.
Po dvou hodinách, které jsme prospali, se dáváme dohromady a jdeme plnit rest, tedy navštívit nedalekou hlavní nákupní zónu města, Shinsaibashi. V jejím středu se nachází krytá nákupní ulice Šinsaibaši-sudži, která se nachází severně od ulic Dótonbori a Sóemončó a rovnoběžně a východně od ulice Mido-sudži. S ulicí Šinsaibaši a západně od ní se nachází Amerika-mura, nákupní zóna s americkou tématikou. V okolí se nachází velké množství obchodů a butiků, ale hlavně je všude hlava na hlavě, večer vše doplněné o svítící reklamní tabule a nepřebernou nabídku restaurací a stánků. Nasajeme atmosféru, vyfotíme pár snímků, a z nedaleké stanice metra Namba jedeme zpět na hotel.
Tak to shrňme, metrem jsme jeli 4x, atrakce jsme navštívili také čtyři, ale pomohli jsme si Uberem, tak že z výhodných pasů, co nám po přepočtu měli ušetřit asi tři stovky, jsme díky Uberu na nule. Ale za to jsme jeli originál japonským taxíkem a užili jsme si nabitý den plný zážitků a vyhlídek z velkých výšek. A nachodili něco přes 25 tisíc kroků. Zítra Expo, jeden z našich cílů cesty.
Relaxační dnešek začal pohodově, po vstávání jsme něco málo zabalili, a pak šli na snídani. Naše oblíbená místa s výhledem na ulici byla obsazená, ale zase to nahradila rozšířená nabídka o grilované hovězí a bujabézu. To druhé jsme vynechali, na to snídat rybí polévku tu nejsme dost dlouho. Pak dobalit, checkout a v rámci relaxace kilometrový pochod s kufrem na nádraží. Tam se orientujeme bez problémů, a jdeme ke vstupu na Šinkanzen, vytahujeme předem zakoupené jízdenky a ani jeden neprojdeme kontrolní bránou.
Tak se nás ujala místní zřízenkyně a lámanou angličtinou nám vysvětluje, že jsme si nekoupili celou jízdenku, ale jen půl jízdenky. Nemám chuť se s ní hádat a chtít po ní, ať nám vysvětlí, jak je vlastně možné si koupit jen půl jízdenky, a proč nám tedy automat nevydal jízdenku celou. Zkuste si koupit půl piva v plechovce, nebo půl auta, půl ostříhání vlasů, půl psa, půl mobilu. Něco z toho není možné a zbytek je nesmysl. K čemu by nám byla polovina jízdenky, když jsme zvolili odkud, kam a kdy chceme jet, zaplatili a automat nám vydal jízdenky. Nicméně to vypadá, že to není problém a že stačí dokoupit si zbytek, což hned na místě uděláme a docela rozčarovaní pokračujeme najít správné nástupiště. V tom už jsme fakt dobří a po pár minutách čekání přijíždí náš spoj, dvě minuty před plánovaným odjezdem, který samozřejmě následně dodržel. Šinkanzen letěl tradiční třístovkou, absolvoval pár zastávek po cestě a něco po hodině jsme byli v Ósace.
Jen krátce o Ósace, pro ty, co nezačnou prolézat internety a hledat, kde zrovna jsme a co je ta Ósaka zač. Ósaka je hlavní město stejnojmenné prefektury a třetí největší město v Japonsku s počtem obyvatel 2,7 milionu. Leží na ostrově Honšú u zálivu, kupodivu pojmenovaném po městě. Je srdcem souměstí Keihanšin, které tvoří kromě Ósaky i další města a to Kóbe a Kjóto, které také hodláme navštívit. Tentokrát se pochod s kufrem již nekoná, máme relaxační den, tak že kupujeme kartu ICOCA, která slouží především k placení městské dopravy, ale i příměstských vlaků a dá se s ní platit i v námi oblíbených obchodech typu Seven eleven, Family Mart apod. My ji máme primárně na tu dopravu, karta se bohužel dobíjí v automatech pouze hotově, ale není jiná možnost, protože narozdíl od Fukuoky není v tomto regionu platba za jízdné platební kartou možná a aplikace, která by kartu nahradila je dostupná jen na IOS, naše androidy mají smůlu.
Vybaveni nabitou kartou jedeme červenou linkou metra Midosuji line šest zastávek a vystupujeme na stanici Shinsaibashi, ze které to máme pět minut do hotelu. Tam nás na poprvé mile přivítají, a protože je jedna odpoledne, o ubytování není řeč, ale automaticky nám uschovají kufry, zůstane nám po nich jen žeton. Starý název pro Ósaku zněl Naniwa, které se obecně říkalo „kuchyně říše“ (tenka no daidokoro) a i dnes se ósacká jídla považují za chuťově nejlepší, což si v rámci relaxačního dne hodláme prověřit. A tak naše první kroky vedou asi třicet metrů od hotelu, kde navštěvujeme místní McDonald. Ne, nedělám si srandu, v rámci našeho soukromého a zcela subjektivního průzkumu porovnáváme cheeseburgery ve všech námi navštívených zemích (tedy kromě Albánie, tam McDonald neměl v době naší návštěvy pobočky). A výsledek je jednoznačný, kuchyně říše jednoznačně vítězí, dokonalá chuť masa, žemle a dokonce i kyselé okurky jednoznačně staví japonskou verzi na pomyslné první místo v našem žebříčku.
S lehce naplněným žaludkem vyrážíme metrem stále po červené lince do stanice Dobutsuen-Mae, a odtud, v rámci relaxace, jen kousek pěšky do staré čtvrti, dnes označované jako retro čtvrť, Shinsekai. Ta má sice image nejnebezpečnější oblasti města a zvláště po setmění se prý místní do čtvrti neodváží, ale kriminální činnost, která zde vzkvétala na konci minulého století je už dávno jen legendou, a čtvrť se stala turisticky oblíbenou. Hlavní atrakcí je nevelká věž Tsutenkaku, dominanta města, která propaguje společnost Hitachi. Její celková výška je jen 103 metrů a vyhlídková plošina je ve výšce 91 metrů. Tu jsme si náležitě užili, ovšem než jsme se na ní dostali, prostáli jsme ve dvou frontách na dva výtahy přes půl hodiny. Ale všechno to čekání zde bývá pak odměněno nevšedním zážitkem, což se dnes ještě jednou potvrdí. Jinak historie věže je docela zajímavá, zvláště té původní, protože ta současná byla postavena v roce 1956. Za co vděčí svému tvaru, který převzala od původní věže, se dočtete na těch internetech.
Po návštěvě věže jsme se ještě prošli uličkami, které jsou naprosto úžasně kýčovitě vyzdobené a plné krámků a restaurací, a naše žaludky, ve kterých od snídaně přibyl jen ten cheeseburger, se začaly dožadovat doplnění obsahu. Hledali jsme podnik, kde nabízí i jedno vychlazené a zadařilo se. Tak jsme objevili další dvě japonské speciality, doteyaki, pomalu vařený pajšl, něco jako gulášek, a addictive cucumber, což je mleté maso na pánvičce, doplněné o tekutý žloutek, oboje luxusní malá porce. Jejich medium piva jsou třetinky, tak jsme k tomu dali každý tři a s umlčenými žaludky šli do protějšího obchodu, který nabízel originální oděvy. Tam si Maki vybrala originální, ručně malovanou, japonsky šílenou mikinu, a dokonce nás s tou mikinou personál vyfotil, prý pro majitele, který ji osobně namaloval. Tak je tu všechno trochu jinak, tak jsme se ani moc nedivili. Máme relax, tak že zpátky na hotel, ubytovat se. Na podruhé nás také mile přivítali, vrátili jsme žeton výměnou za kufry, a pak hned chtěli na osobu a den 100 jenů za každý den pobytu, pokud cena pokoje nepřevýší určitou výši, prý je to v Japonsku standard. Když kontrujeme, že je to naše čtvrté ubytování a že je to poprvé, co to po nás někdo chce, už to není japonský standard, ale standard v místní prefektuře, resp. ve velkých městech. Nehádáme se a platíme.
V rámci relaxu odpočíváme na hotelu a po šesté hodině se pomalu sbíráme s tím, že je čas se najíst. Maki má chuť na krajovou verzi ramenu, který se dělá z drůbežího vývaru, a tak hledáme místní provozovny a čteme jejich hodnocení i recenze, až najdeme nedaleko hotelu jednu vyhlášenou restauraci. Je to pár minut pěšky, a když přicházíme k oné restauraci, fronta před ní nám jednoznačně dává vědět, že jsme na místě. Po čtvrt hodině nám dává Riana, vietnamská dívka, co to tu diriguje, nabídku, ze které si vybereme, a kterou si jdeme sami zadat do provozovny, konkrétně do místního objednávacího automatu. Problém je v tom, že je jen za hotové a tvrdošijně odmítá nové tisícové bankovky. Riana nám s úsměvem vyměňuje nové bankovky za staré a my můžeme pokračovat dále v objednávce, která je vlastně omezená jen na dvě možnosti, podle způsobu servírování, plus je možnost přidat si ingredience. Zároveň při hrátkách s automatem máme možnost prohlédnout si provozovnu a jsme lehce v šoku.
Dlouhá nudle rozdělena na půl barem, za ním drobný japonský kuchař s chmýřím na obličeji typu “Milouši, co ti to chlapče vyrostlo?” a na druhé straně šest obsazených míst zákazníky. Tedy vlastně čekáme, až těch šest spořádá svou porci, aby mohlo z fronty dalších šest dovnitř. Po objednání nám automat vyplivnul čtyři malé lístky (dvakrát jídlo a dvakrát černé vejce navíc), které nám Riana hned sebere a zase nás vyhodí na ulici zpátky do fronty. A zase čekáme, alespoň už víme proč. Když se dočkáme, jsme spolu s další čtyřkou šťastlivců vpuštěni dovnitř, kde pozorujeme Milouše, jak připravuje svůj vyhlášený ramen, a zanedlouho máme všichni jídlo před sebou. První ochutnání vývaru dává zapomenout na 30 minut čekání, vlastně na jakékoliv čekání, protože tu chuť nikdo nečeká. Popsat se to fakt nedá, a je to vlastně naše první zkušenost s ramenem založeným na drůbežím vývaru, ale spolu s černými vejci, nudlemi a plátky masa, jemně nasekané jarní cibulky a dalších ingrediencí to dává dokonalou harmonii chuti a Milouš i Riana, která baví strávníky, a stačila se nám během přípravy pokrmu představit, se stávají ihned našimi oblíbenci.
Po jídle jsme chtěli ještě navštívit zdejší vyhlášené dvě ulice plné obchodů, nočního života a záře světel, ale jsme natolik spokojeni a nasycení, že dáme jen procházku zpět k hotelu, po cestě koupíme něco na trávení a jdeme dokončit relax den v poloze ležmo. Jasně, nebyl to úplně odpočinkový den, ale počet kroků klesl na polovinu a to se už dá za odpočinkový považovat. Zítra se budeme ještě věnovat městu, pak přijde na řadu Expo a výlety mimo Ósaku, tak že se máme na co těšit.
Včera jsem psal, že jsme si složitě koupili jízdenky na ostrov Icukušima. Dnešní nadpis je Itsukushima a nakonec jsme skončili na ostrově Mijadžima, nebo také Miyajima. Je v tom zmatek, jednak proto, že v češtině se snažíme vše mrvit a japonské názvy upravujeme tak, aby se výslovností přiblížili originálu, viz Miyajima a Mijadžima, pak názvy někdy nesprávně uvádí Google maps a zcela běžně zobrazuje někdy anglický a zároveň počeštěný. A pak je v tom zmatek místní, protože do roku 2005 byl ostrov samostatným městem Miyajima, ale pak přešel pod správu města Hacukaičí a jmenuje se Itsukushima. Stejný problém je např. v názvu města Tokio, kde v češtině píšeme měkké i, v angličtině je tvrdé, v japonštině je také tvrdé, v češtině pak existuje ještě Tókijó, které se neskloňuje. Používám první, co mi přijde na vědomí, tak že se za občasné rozdíly omlouvám.
Piš jak piš, buď jak buď, ráno vstáváme o něco dříve, abychom stihli snídani a pak dojít k přístavu. Už jsme po druhé v hotelu ze stejného řetězce, tak nás snídaně skoro ničím nepřekvapí, jediné pro nás nové, bylo snídat v proskleném druhém patře hotelu s výhledem na normálně rušnou ulici, ale v neděli ráno je provoz mírný. Ale i tak obdivujeme některá vozidla, která se po ránu zastaví na červenou. Po vskutku vydatné snídani jdeme zase ke Genbaku dome a odtud jen pár metrů k přístavišti. Maki jde zkusit proměnit naší objednávku, která skončila v jejím Gmailu, za palubní lístky, což se podaří, původní předpověď, která vyhrožovala deštěm je ta tam, tak to vypadá na skvělý den na ostrově.
V 9:15 vyrážíme směr ostrov Itsukushima, cesta tam trvá cca 45 minut a když přistáváme na jednom z mnoha přístavních mol, teprve nám dochází, do čeho jsme se to pustili. Je něco po desáté a ze všech mol, kterých je tu více než desítka, se hrnou návštěvníci takovým způsobem, že vylodění v Normandii je proti tomu nepovedené vojenské cvičení. Ihned po přistání Maki tradičně kontroluje kvalitu veřejných toalet a já si bokem vyslechnu od českého průvodce, který tu provádí skupinku krajanů, že v neděli se vylodí v průměru 350 lidí za minutu. A to spousta návštěvníků na ostrově už je, protože tu stráví i několik nocí. Inu ostrov je to veliký, ale hlavních lákadel pro denního návštěvníka je v podstatě šest.
První nejprofláklejší je O-torii, tedy velká brána torii, stojící v moři s výškou bezmála 17 metrů, potažená rumělkovým lakem, tak že mění barvy, od oranžové po červenou, v závislosti na denní době. Bránu je čas od času potřeba postavit novou, přece jen stojí v moři. Ta současná je z roku 1875 a je v pořadí devátá. Tato brána je nejfotografovanější v Japonsku a je součástí druhého lákadla. Tím je vlastní svatyně Itsukushima, tedy celý rozsáhlý komplex, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Pro svoji navštěvovanost se před vstupem do ní vytvořila nehorázná fronta, tak jsme její návštěvu vzdali. Další, v pořadí třetí, je půvabný, v lese a na úpatí hory Misen situovaný chrámový komplex Dausho-in. Nabízí řadu budov, soch a dalších náboženských předmětů, které mohou návštěvníci obdivovat. Patří mezi ně síň Kannon-do, síň Maniden, písečná mandala vytvořená návštěvnickými mnichy z Tibetu, čajovna a jeskyně plná 88 ikon představujících chrámy pouti Šikoku, a v neposlední řadě více jak 500 malých kamenných soch mnichů, v drtivé většině s pletenou čapkou. Tento komplex jsme prolezli s tím, že byla shoda na tom, že žádný hezčí jsme ještě neviděli. Z chrámového areálu Daišó-in vede turistická stezka na vrchol hory Misen, kde se nachází několik dalších chrámových sálů.
Výstup trvá asi 1,5 až 2 hodiny, to nestíháme a volíme čtvrté lákadlo v podobě lanovky pod vrchol hory Misen. K lanovce je třeba dojít pár stovek metrů, tam si vystát půl hodinovou frontu, koupit lístky, vystát další frontu a dostat se do kabinky pro osm japonců nebo šest turistů, nechat se vyvést do stanice Kayatani a přestoupit do kabinové lanovky pro 30 lidí, evidentně bez ohledu na tloušťku jednotlivých kusů. Naštěstí poslední část cesty je jen v jednotkách minut, tak že pocit, jak se sardinky mají v konzervě, brzy pomine. Od konečné lanovky je to pár desítek metrů na vyhlídku, nebo na dvouhodinovou procházku na vrchol hory, v rámci které jsou k vidění další čtyři menší chrámy. Vzhledem k oparu je nám jasné, že nic lepšího než z vyhlídky neuvidíme, tak volíme jen vyhlídku a jedeme zpátky do syta si užít posledních dvou lákadel.
Těmi jsou jídlo a nakupování, tedy restaurace a pouliční stánky v přilehlých ulicích kolem přístavu a pak obchody se vším možným. Obchody jsme moc neřešili, ale jídlo jsme vyzkoušeli, ústřice na několik způsobů, takoyaki, tempurové kuličky s mletou chobotnicí, nějaké místní sladkosti a zmrzlinu. Na závěr dvě vychlazené Suntory a už byl čas na nalodění zpět. Cesta lodí zpět do centra Hirošimy nám uběhla rychle, protože jsme ji prospali.
Částečně odpočatí jdeme dořešit resty ze včerejška. Krátce navštěvujeme Hirošimskou národní pamětní síň míru pro oběti atomové bomby, velmi vkusně řešený památník z roku 2002, který má nadzemní část, v podobě hodin v čase 8:15, kdy došlo k explozi bomby, obklopených vodou a vyzdobenou střešními taškami, které se při tvorbě památníku v rámci výkopu nalezly. Druhá část je pod zemí a schází se do ní ve spirále proti směru hodinových ručiček, tedy jakoby zpátky v čase. Aby se návštěvníkům ukázal rozsah škod způsobených atomovou bombou, nabízí síň panoramatický pohled na město zasažené atomovou bombou z nemocnice Šima, která se nachází v blízkosti hypocentra atomové bomby, tvořený 140 000 střešními taškami – což se rovná počtu lidí, kteří podle odhadů zemřeli v důsledku atomové bomby do konce roku 1945. Trochu nám to připomínalo Ground zero v New Yorku, byla v tom stejná síla, pokora a úcta k životu.
A pak nám chybělo Hirošimské muzeum míru, které se nacházelo nedaleko. Věnuje se dokumentaci atomového bombardování Hirošimy během druhé světové války. Bylo založeno v srpnu 1955 a je to hirošimská destinace pro školní výlety z celého Japonska i pro zahraniční návštěvníky. Od jeho otevření v roce 1955 muzeum navštěvuje v průměru přes milion návštěvníků ročně. K muzeu dorazíme hodinu před zavírací dobou a přivítá nás nápis, sdělující nám, že dnes je vyprodáno. Naše zklamání ale netrvalo dlouho, protože nám jedna ze zaměstnankyň muzea, stojící u vchodu napovídá, že když si koupíme na dnešek lístek on-line, že můžeme dále a dává nám naskenovat QR kód. Ten nás odkáže na on-line nákup vstupenek, kde otrocky vyplňujeme informace o nás a nakonec i platíme vstupné a po chvíli máme vstupenky v mailu. Tedy žádné vyprodáno, už se nechce nikomu po šesté večer sedět na kase. Zub času na sedmdesát let starém muzeu se možná trochu projevuje zvenku, ale zevnitř se jedná o velmi moderní pojetí celé tragédie, vkusně nasvícené, podpořené videomappingem. S úcty ke 140 tisícům mrtvých, je požadováno chovat se v muzeu tiše, a popravdě to byl o to silnější zážitek. Muzeum bylo docela plné, a přesto panovalo v jednotlivých částech hrobové ticho a jen tu a tam bylo slyšet vzlyknutí slabších povah, výkřik dítěte nebo zvonění telefonu idiota, co si ho neztlumil. Procházíme mlčky celou tragédií i s jejími dopady a nakonec jsme rádi, že to máme za sebou. Opravdu nezapomenutelný zážitek, který ale nechcete znovu opakovat.
A je to, náš seznam, co dělat v Hirošimě je splněn, bylo by toho určitě ještě více, co v tomto nádherném městě dělat, ale my se posouváme dál. Ale je to ještě druhý seznam, co zažít v Japonsku, a tam je ještě co plnit. Po sedmi dnech se tedy konečně dostáváme k tomu, abychom si dopřáli vskutku originální japonské sushi. Vytipujeme si jednu z mnoha typických restaurací, kde zákazníci sedí okolo prostoru otevřené kuchyně a parta zjevně sehraných chlapů v bílém vám před očima připraví, na co máte chuť. U vstupu nás mile přivítali, nechali nás vyplnit na tabletu základní informace v angličtině, jako kolik nás je, kdy chceme rezervaci (teď), zda jen u baru nebo u stolu, a posadili nás na lavičku, evidentně čekárnu. Netrvalo ani pět minut a měli jsme stůl k dispozici, dostali jsme základní instruktáž, jak to tu chodí, a už jsme objednávali. A to chytře prostřednictvím tabletu. Prostě si vyberete, jak v e-shopu a dáte do košíku. Až je toho v košíku dost, objednáte si to, co v něm máte a košík se vyprázdní. A kuchař ví, co vám má připravit a kam hotové dílo postavit. Je libo další kousky, nebo pivko, opět dáte do košíku a objednáte a tak pořád dokola, až vám praskne břuch. To jsme nechtěli, tak že jsme včas, po asi dohromady třiceti kouskách přestali objednávat a stiskli tlačítko Check. Tablet nás vyzval, ať si vezmeme kartičku s číslem stolu, z hromádky vedle tabletu a s tou jsme šli k východu, kde jsme u kasy zaplatili. Jednoduché, důmyslné, efektivní, obsluha jen uvádí, donáší pití a uklízí po hostech a objednávku si tvoří host sám. A teď to hlavní, to bylo tááák strašně moc dobrý. Nedá se to popsat, nedá se to ani srovnat s běžnou nabídkou sushi u nás. Prostě vynikající a jdeme dál. Tedy my už jen do seven eleven a na hotel, který zítra opouštíme a slibujeme si, že zítřek bude opravdu relaxační, tedy nepadne dalších 20 tisíc kroků, jako doposud každý den.
|
|
Nejnovější komentáře