Spánek se pomalu lepší, a tak jsme se před sedmou probudili docela svěží, o půl osmé šli na snídani, která podle našich zkušeností a předpokladů nenabídla nic nového. Což ale nebylo špatně, protože jsme ochutnali další skvělé kousky, které jsem včera už nedali. Jak je pravidlem, odjezd od hotelu naplánovaný na osmou jsme nestihli a se standardním půlhodinovým zpožděním jsme namířili Yarise směr Kumamoto. Ano, včera jsem slíbil více o okrese Aso, ale ten je v plánu až po návštěvě hradu v Kumamotu. Cesta z ubytování na hrad je pouhých 35 km, tak že v českých podmínkách není o čem psát a za 25 minut jste na místě, ale tady to funguje jinak. Odhad trvání podle Google maps byl něco přes hodinu a důvodem je stálá povolená maximální rychlost 50 km/h, ve více obydlených lokalitách klesá na 40 i 30 km/h. Zde nefunguje, že opustíte obec a zrychlíte a po pár kilometrech dojedete do další obce, tady je to v podstatě jedna ohromná zastavěná oblast, sem tam semafor, a míst bez obyvatel je poskrovnu a i tam, kde nikdo nebydlí, je povolená rychlost max 50 km/h.
Dvě třetiny aut, které minimálně na Kjúšú potkáváme, jsou takzvané “kei car”. Kei je z japonského kei-jidōsha (軽自動車), což lze volně přeložit jako lehké vozidlo. Kategorii kei vytvořila japonská vláda v roce 1949 s cílem stimulovat vlastnictví automobilů a rozvoj průmyslu a vydala jasné předpisy o podobě těchto vozidel, u kterých je jednou z mnoha výhod to, že majitel nemusí většinou vlastnit parkovací místo. Ano, u větších vozidel musíte prokázat, že parkovací místo vlastníte, jinak vám vozidlo jednoduše neprodají. Další nespornou výhodou jsou nižší cena, nižší daně, nižší pojištění a povolení auta této kategorie využít jízdu na dálnici. Předpisy byly do roku 1998 několikrát revidovány, ale od října 1998 zákon důsledně stanoví maximální délku vozidla 3,4 m, šířku 1,48 m, výšku do 2,0 m a objem motoru do 660 cm3. Gentlemanská dohoda mezi japonskými výrobci automobilů a zákonodárci rovněž stanovila maximální výkon 64 PS (63 hp, 47 kW). A vyrábí je všichni japonští výrobci – Toyota, Honda, Suzuki, Nissan, Subaru i Daihatsu, stejně jako podobná auta v kategorii microvany a kei trucky. Oblíbenost u starších řidičů, ale i mladých, každým rokem roste a podíl prodejů této kategorie vozů rok od roku stoupá. A jsou prostě roztomile boží!
A je to přesně typ vozu na cestu z okresu Aso do Kumamoto. A proto jich mraky potkáváme a za spoustou z nich strávíme něco přes hodinu, když navigace hrdě hlásí, že jsme na místě a máme zastavit na parkovišti. Ok, ale to nebylo zrovna veřejné, a tak jedeme dále a po pár stovkách metrů vidíme ukazatel na veřejné placené parkoviště, kterému se dáme všanc, u brány si přebereme lístek a jsme vpuštěni na megamegaobrovské parkoviště, kde stojí všehovšudy dvě auta. Trochu znejistíme, jestli se něco neděje, a hrad není přístupný, ale Google nás uklidní, že je vše v pořádku, jen ve všední dny není hlavní vchod do hradu otevřen a je nutné do hradu vejít přes jižní bránu. My samozřejmě parkujeme na severní straně hradního komplexu. To nás ale neotráví a vydáme se pěšky k hradu. Po cestě stoupáme přes zrekonstruované kaskády do hradní zahrady, která nás dovede k hradu, kde se dozvídáme, že hrad je v rekonstrukci (již po několikáté), a to v důsledku již zmiňovaného zemětřesení v roce 2016. A proto je v běžné dny zpřístupněn jen přes dočasný vchod z jižní strany, a tak celý hrad obejdeme dočasně vyznačenou cestou, která vede k dočasnému vstupu, kde nás za obolus 120 Kč na hlavu vpustí na systém plošin a schodů, připomínající naše stezky v korunách stromů, a postupně stoupáme s dalšími návštěvníky, bohužel včetně davů neukázněných školáků, až na úroveň hlavního nádvoří. Zrekonstruovaný hrad z roku 1960 vypadá impozantně, ale procházením všech šesti pater s davem návštěvníků postupně vnímáme, že je s hradem něco špatně. To nám dokazuje i rozsáhlý popis historie hradu v jednotlivých patrech prohlídky, která je ale pouze v japonštině, a tak se google překladač docela zapotí, než nám přeloží stěžejní body historie. O čem to je, si najdete na těch internetech, stručně řečeno, procházíme pouze železobetonovou kopii z roku 1960. To nás sice trochu zklamalo, ale kopie je to povedená a prohlídku hodnotíme jako podařenou a nelitujeme ani toho, že po cestě zpět na parkoviště zase musíme obejít celý hrad. Když v poměrně parném počasí dorazíme na parkoviště, zjišťujeme, že se mezitím dramaticky zaplnilo o další tři auta. Nejvyšší čas jedno z míst uvolnit, a tak Maki sedá za volant a za chvíli máme Kumamoto v zádech a jedeme opět kolem hodiny zpět do okresu Aso, mrknout se na rozlohou největší činnou sopku v Japonsku.
Sopka Aso, japonsky Asosan, je největší aktivní sopka v Japonsku a patří také mezi největší sopky na světě. Obvod její již dříve zmíněné kaldery činí kolem 80 až 120 km, v tom se zdroje rozcházejí. V kaldeře sopky Aso vyrostly další sopečné kužely, pět hlavních je Nekodake, Takadake, Nakadake, Ebošidake a Kišimadake. Nejvyšším bodem je vrcholek hory Takadake (1592 m), kde je zpřístupněn kráter s aktivní sopkou, která stále uvolňuje plyny a občas dochází k její erupci. Při cestě ke kráteru jsme se zastavili u místního muzea věnovanému vulkánu, ale s ohledem na recenze a opět omezení výkladu pouze na japonštinu, jsme se raději ve vedlejší restauraci posilnili místním, vcelku chutným, hot dogem a pokračovali na cestě ke kráteru. Před prudkým stoupáním nás napřed zastavila zdravotní kontrola, zda jsme vlastně vůbec schopni kráter navštívit, s ohledem na výšku a škodlivé páry, které z kráteru vycházejí. Když jsme potvrdili, že se na to cítíme, popojeli jsme pár desítek metrů a rozloučili jsme se s tisícovkou jenů, kterou nám stopil pracovník na přepážce. Cena je za typ vozidla, kterým se chcete vydrápat až ke kráteru, je jedno, kolik vás ve vozidle je. Yaris se zhluboka nadechl po tom, co Maki sešlápla plyn k podlaze a vydal nám již známý zvuk, ne nepodobný naší nové elektrické sekačce, a pomalu se rozjel na posledním úseku cesty ke kráteru. Nakonec se docela srdnatě vydrápal až na velké parkoviště, kde jsme pro něho našli místo, aby ten výkon vydýchal. My se po svých vydali k nedalekému kráteru, který je neustále monitorován v několika ohledech. Samozřejmě je sledována seizmická činnost, ale hlavně směr větru a úroveň koncentrace jedovatých plynů v ovzduší. Měli jsme to štěstí, že se vulkán poměrně flákal, byl na stupni 2 ze 4, a tak čmoudíky vypouštěl málokdy nad okraj vulkánu a k tomu vítr foukal směrem od zpřístupněné návštěvnické strany vulkánu. Kolem návštěvnické trasy bylo několik jednoduchých betonových bunkrů bez dveří, které slouží pro případ nečekané exploze. Poslední taková proběhla 20. října 2021, kdy sopka vychrlila mohutný oblak kouře a popela do výšky 3,5 km. Žádná zranění ani škody tehdy nebyly hlášeny. Prohlídka sopky proběhla rychleji, než jsme čekali, a tak padá rozhodnutí dnes zdolat ještě další bod ze seznamu, který jsme měli na zítřek, a tak se vracíme zpět od kráteru na dno kaldery.
Tu přejíždíme asi padesát minut směrem na sever, abychom opět vystoupali na nejvyšší vrchol severního vnějšího okraje kaldery, který je ve výšce 936 metrů a jeho název je Daikanbo. V překladu se jedná o “velkou observatoř”, a pojmenován je podle panoramatického výhledu na pět centrálních vrcholů hory Aso (které jsou vyjmenovány výše) a pohoří Kuju v Oitě. Až na samotný vrchol silnice nevede, a tak parkujeme na jednom ze čtyř přilehlých parkovišť a stoupáme vzhůru.
Abychom bezpečně dosáhli vrcholu okraje, hned za parkovištěm se zastavujeme v místním zařízení, kde kupujeme nějaké tretky a dáváme si výtečnou smetanovou zmrzlinu z produktů místních farem. Skrytí ve stínu na lavičce soutěžíme se stále sálajícím sluncem, které jakoby ignorovalo, že už je po čtvrté odpoledne, o to, kde se zmrzlina rozpustí, zda nám na rukách, nebo v ústech. Víceméně se nám daří vítězit, i když pár kapek nám přece jen slunce sebere, a tak před výstupem ještě honem umýt ruce na blízkých toaletách a hurá do kopce. Asi v polovině cesty Maki koukne na hodinky a hlásí, že nemá mobil, a než stačím reagovat, letí z kopce a dává sousloví “prášilo se za patami” nový rozměr. Pozoruji s úžasem, jakého výkonu je po celém dni ještě schopna, a když je tak v polovině cesty směrem zpět, ozve se z amlpionů hlášení v japonštině. Tomu samozřejmě nerozumím, ale vidím, jak náhle zpomalila a prach za ni si pomalu sedá na ostatní vyděšené návštěvníky a s jedním z nich jakoby prohodila pár slov. Pak už klidnou chůzí dojde do provozovny, kde jsme kupovali zmrzlinu a po chvilce si voláme přes Whatsapp, že je telefon na světě, zůstal na lavičce a někdo ho dal do kasy provozovny. Pro vysvětlenou: proběhlo to hlášení v japonštině a jeden z návštěvníků při pohledu na běžící Maki vytušil souvislosti a zarazil ji v běhu, že asi ví, proč tak spěchá dolů a že pokud je tím důvodem telefon, tak si může srovnat tepovku zpět do normálu, že telefon je v bezpečí.
Po veselé vložce se nakonec setkáváme na vyhlídce, která nabízí velkolepý výhled, známý jako Nehan-zo neboli Nirvánský Buddha, což odkazuje na obraz Buddhy v klidu. A skutečně výhled na pět vrcholků vypadá jako hlava a břicho Buddhy ležícího na zádech. Nejlepší je to prý v listopadu, kdy se zdá, že Buddha leží na moři mraků, které vzniká v důsledku velkých výkyvů denních teplot, ale to dnes neposoudíme. Posedíme několik dlouhých minut, protože pohled na kalderu je opravdu z tohoto místa velkolepý, a až tam nám dochází, jak veliká hora Aso musela být, když po ní zůstala tak obrovská kaldera a tolik sopečných kuželů. V pět se oficiálně vyhlídka uzavírá, tak že zpět do dnes již výrazně schváceného Yarise a zpátky na hotel, s obligátním nákupem na večer v 7eleven. A zítra přesun na nové místo a nový hotel s all inclusive koupelnou, svět bude opět v pořádku.
Nejnovější komentáře